Vysoká škola aneb "Zabiju ti plyšáka!"

Dnes ráno žádný kravál nebude, drahý budíku! Úspěšně vstávám do třetího školního týdne dříve než můj velký a úhlavní nepřítel. 

PONDĚLÍ:

Sedím na lavici v kuchyni a líně žvýkám buchtu. Civím na stůl před sebou a poslouchám nějaký trapný love-song (čti "rockovou baladu"), hrající z našeho rádia. Opět mám tu svou úžasnou a nejlepší náladu, při které bych nejraději vraždil malé, nevinné plyšáčky. Po chvíli je načase opustit klid svého domova a vydat se na cestu do Ostravy.

Do chodby, kde mám přednášku, přicházím akorát včas, dnes žádný pozdní příchod jako minule: studenti již značně znudění a unavení ("Proboha, vždyť je teprve třetí týden školy, pondělí, osm hodin ráno a vy se tváříte, jak kdyby jste doma nedostali buchtu!", komentuji situaci nahlas a kdejaký obviněný se za mnou otáčí) se pomalu trousí dovnitř. V řadě se mi vybavujou některé pasáže mé oblíbené kapely Pink Floyd (hlavně scéna z filmu The Wall, kdy lidé pochodují jeden za druhým do lidského masomlejnku). Potkávám bývalého spolužáka ze střední školy, Předsedu (pamatujete? Článek U smečky bláznů, schéma zapojení Hvězdné brány?). "Tak co, Předsedo, jak to jde?" Vytahuju omalovánky, pastelky a pouštím se do Goofyho. Vánočního Goofyho v zeleném křesle. Učitel ... teda, pardon, profesor ... prochází kolem, obrací oči do nebeských dálek přednáškového stropu a ozve se skoro neslyšitelné "Ježišmarja." Hej, nechte mě a mé omalovánky napokoji! 

"Dávejte pozor, dámy a pánové. Minulý semestr byly zkoušky z tohoto předmětu velice zajímavé. Ať v zimě nenásledujete své kolegy!" 

"... kteří teď sedí mezi Váma ...", prohlásím znuděně od omalovánek a sklízím další pohoršené pohledy spolužáků. ZABIJU TI PLYŠÁKA, SMRADE, NEDÍVEJ SE NA MĚ !

Marek mi píše sprosté sms a uráží mě. Odpoledne mu to vytmavím! 

Když nám vysvětlují polovodiče, pouští nám profesor animaci polovodičové vodivosti typu P. Sloučenina křemíku a antimonu. Jeden elektron zůstává osamělý. Jak tam tak poletuje ta malá modrá kulička, dochází mi, že je to vlastně surrealistické jako prase: každý z nás je občas jako ta kulička. Přepadává mě tolik známý pocit FOREVER ALONE. Začínám vymýšlet teorii lidských vztahů založenou na polovodičích. Vydrží mi to dvě minuty - Goofy ještě není hotový.

Goofy už je hotový. Zvedám oči od omalovánek. Krátký pohled na mobil - hmm, je vybitý. Super. Za všechno můžou ty sms od Marka! Podívám se na tabuli a nestačím se divit: vždyť to po něm vůbec nejde přečíst! Když tak hnusně psali profesoři na střední (až na některé velice světlé vyjímky), odpouštěl jsem jim. Vysokoškolským už musím odpouštět tak dost věcí, natož ještě tohle! Když se začnu balit a zvedat se ze židle, dnes už to doopravdy stačilo, ukončuje hodinu i profesor. Dobré nápady občas mám, že?

MALÁ VSUVKA, NEŽ (ne)BUDE ÚTERÝ ! Na vlakovém nádraží ve Svinově jsem opět narazil na toho divného, přesto dobře oblečeného kluka, který se pokaždé všech ptá, jestli nemají nějaké drobné, že se potřebuje dostat do Brna (Olomouce, Prahy či jiného města). Poprvé jsem ho potkal kdysi, to jsem nic nevěděl a drobné mu dal. Podruhé jsem ho potkal minulý rok a hned, jak na mě začal, mu říkám: "Jásně, potřebuješ do Brna a nemáš drobné." "Do Olomouce." "To nevadí, najdi si jinou oběť." Dnes jsem jej potkal znovu a ve své dobré náladě jsem ho dost nevybíravým způsobem poslal do ... háje: "Ty jsi taky snad všude, žebráku, táhni do **** nebo z tebe udělám čtyři malé do školky." Pochopil. A táhnul. Příště mu zabiju všechny plyšáky.

ÚTERÝ:

... co jsem říkal v minulém článku?

STŘEDA:

Tento den bude pro mě pravděpodobně nejsnesitelnější. Poprvé po třech týdnech jsem zavítal ve středu do školy! Neujel mi autobus, nebyl jsem v práci, ale VE ŠKOLE! Plný očekávání, co na mě čeká na mé vůbec první přednášce ze strojů (v tomto roce, ano, tento předmět taky opakuji) s novým profesorem, vcházím do učebny. Poloprázdná. Sedí tu jen pár lidí. Hmm, fajn. Sedám si úplně dozadu a dnes pro jistotu nechávám omalovánky schované. Přichází profesor. Okamžitě dostává přezdívku Martin Maxa: přichází mladý kluk, krátce střižené vlasy, upřímný pohled a úsměv od ucha k uchu. Hned z fleku se představí, zeptá se, co jsme dělali minule (byl supl, ok, beru to jako oficiálně první hodinu) a hned jdeme probírat. 

"Já, když mám hlad, tak jsem protivný a vzteklý!" To si budeme rozumět. Ti co mě znají, moc dobře ví, o čem tady píšu.

Marek mi píše sprosté sms a uráží mě. 

Dvakrát na přednášce zmínil i mě: v půlce hodiny nám promítnul nějaké schéma, které jsem ze zadní lavice nemohl přečíst. Posbíral jsem si věci, mikinu, batoh a že se přesunu dopředu. "No, ten borec už toho má plné zuby a jde domů." Jen mu oznamuji změnu polohy za účelem lepšího vidění. Jestli takhle bude komentovat každý odchod, bude mít vždy plno. Podruhé jsem se "blýsknul" svou sbírkou pastelek a to v momentě, kdy říká, že by se hodilo mít na vysoké škole nějaké barvy. Je mi oznámeno, že tolik barevných pastelek pohromadě na vysoké škole ještě neviděl a ptá se, k čemu mi jsou. "Omalovánky jsou mojí vysokoškolskou vášní, mám je stále v pohotovosti." Jsem srovnán s jeho dvouletým synem. Proč mě nikdo nemá rád, proboha ??? Jednou se najde někdo, kdo to pochopí a bude na omalování stejný úchyl, jako já !!! Tomu nechám žít plyšáky.

"Jste unavení?" "Ano." "A KOHO TO ZAJÍMÁ???"

Touto hláškou končí přednášku. O hodinu dřív. Tak se mi to líbí!

Jak si ze mě dělali srandu, mí drazí kamarádi, že píšu samé hlouposti a jednou napíšu i o ranní stolici ... no, nemám v plánu psát přímo o ní, ale je to blízko! Návštěva WC byla totiž docela "poetická": zaujaly mě popsané dveře odshora až dolů různými přisprostlými básničkami z prostředí WC, s vedeným prezenčním listem a se vzkazy pro drahé milované (i nenáviděné - především profesory). Pod tím vším se však blýsknul jeden citát, který vše naprosto vystihl: "Běda národu, který věnuje verše záchodu." Souhlasím a dávám karmu !!!

ČTVRTEK:

 Ráno probíráme velice důležité téma. Jelikož je čerstvých a nádherných sedm hodin (sami tomu nevěříte), dostali jsme jasný podnikatelský záměr: otevřít na škole noclehárnu. Jelikož vždy ve čtvrtky čekám 5 hodin na jedno hloupé a velice nudné cvičení, srovnatelné jedině s nějakým sportovním přenosem nebo se záznamy z poslanecké sněmovny (reportáž z toho cvičení se do žádného článku o vysoké škole nedostane, jelikož články vydávám před ním), zašel bych tam, zaplatil třeba 20,- Kč za hodinu (22,- i s příplatkem na polštář), lehnul bych a spal a spal a spal. Krásné.

Poté jsme seděli na našem oblíbeném místě na áčku. Vedle mě hrál nějaký kluk ukrutným způsobem on-line hru zvanou Guild Wars 2. V jeden okamžik se mu hra sekla, restartoval se počítač a já prohlásil mé oblíbené slovo: "Hapalo!!!" Jeho výraz mluvil jasně: určitě by mi nejradši zabil plyšáka!

"Hej, v pondělí jsem potkal na Svinově zas toho žebráka." Prohlásím v krásném okamžiku zarytého mlčení mých spolužáků.

"Oni tam měli zrcadlo??" Děkuji, drahý Pavle, za nádherný smeč do mé tváře. Že já si vždycky tak blbě naběhnu!

Na přednášce se nic zajímavého nestalo. Učivo začíná být hodně těžké a budu nad tím doma muset meditovat. Ani Marek mi dnes nepíše sprosté sms. Něco je špatně. Málo alkoholu v krvi. To je ten problém! Všichni po hodině odchází na další cvičení a já jediný, který opakuje druhý ročník a vzal jsem si jen pár předmětů z ročníku třetího, zůstávám až do dvou hodin naprosto sám. Forever Alone.

... i když ne tak úplně! Bohatě mi stačí, že jste si přečetli můj další článek a byli tady se mnou :-) už se těším domů do postele, něco na mě leze, pravděpodobně budu zase nemocný. Držte mi palce, ať to není nic vážného a budu brzo zdravý. Je třeba sbírat příští týden materiál na další článek z tohoto seriálu.

Nechť se Vám všem daří a přeju hezký zbytek dne !!!

P.S.: Važte si plyšáků!