Vysoká škola aneb "Já jsem do počtu..."

Konečně mám chvíli čas na další pokračování mé mini-rubriky Vysoká škola aneb ... , zatím z toho máme trilogii, doufám, že se vám tento díl bude líbit alespoň tak, jako díly předešlé :-)

Je 4. října ráno, pondělí. Začíná další školní týden, již čtvrtý. Právě scházím z jezdících schodů vlakového nádraží Ostrava - Svinov a opět, jako většinu těchto mrazivých školních rán, si beru od promrzlé paní v oranžové vestě další výtisk časopisu Metro (má to své opodstatnění: kdo vám dá dneska něco zadarmo?). S nosem zabořeným ve výtisku se úspěšně vyhýbám všem kolemjdoucím, kupuji si lístek na tramvaj a o pár minut později už se mačkám v davu dojíždějících.

Na přednášce z technické dokumentace mám v plánu dospat hodinku chybějícího spánku, což se mi úspěšně nedaří. Na těch tvrdých sedačkách a "lavicích" (ještě teď mě z ní bolí jistá tělesná část) se skutečně spát dost dobře nedá. Tak si alespoň poslechnu výklad a naškrábu pár poznámek. Ani cvičení z dokumentace mě nepřesvědčí, že mě čeká další nudný den. Opak je však pravdou: na přednášce z obvodů opět potkávám známou partu "přednáška crew" - Dave, předseda a další. Dave mě přivítá zvoláním: "Ty vole, Asterix se nechal ostříhat !!!", čehož si všiml asi po dvou týdnech. A to jsem si myslel, že mě ostříhala hodně !!! :-) Po příchodu "jaderného fyzika" (náš přednášející dostal tuto přezdívku díky dlouhému bílému plášti) se strhne vášnivá diskuze, kdy řešíme spodní prádlo Kačera Donalda: stane se tak poté, kdy se mě Dave důvěrně zeptá na otázku, proč Kačer Donald po odchodu ze sprchy má na sobě ručník, ale normálně během dne má na sobě jenom košili?

"To je fí a ne vidle! Neumíš poznávat řeckou abecedu?", oboří se na mě Dave s předsedou, když se jich ptám, co to tam kreslí za vidle. Otočí se na mě i další z cizinců, aby pravdu potvrdil. "On tam kreslí vidle, tak to jsou vidle. Navíc fí se kreslí jinak, to bude něco jiného." Spokojeně odpovím a vzápětí je mi dáno za pravdu, kdy přednášející písmenko pojmenuje během výkladu psí. Bod pro mě :-)

Přednáška končí po hodině a půl nic-nechápání a hloupých komentářů ze strany mé i strany ostatních. Odnáším si z toho to nejdůležitější: "Meditace - to je cesta k pochopení teorie obvodů." Na to jsem přišel, když nám na závěr oznámil, že nad tím máme doma rozjímat, jinak se to nikdy nenaučíme. Přesvědčím o tom "kolegu" Jakuba Monského (zdar!!) na chodbě po cestě na cvičení z obvodů (tak se tomu smál, že se o to musel podělit i na zdi mého Facebooku, což mi udělalo velkou radost, díky). :-)

Na cvičení mi vymrzne úsměv na rtech. "Vytáhněte si papíry, dáme si krátkou písemku. Šest otázek, ty si nepište, rovnou odpovídejte. Bude to lehké." Jestli jsem dostal alespoň bod, tak děkuju. Všichni kolem mě se tváří podobně. Náladu si spravím, když dostanu bod za aktivitu (které potřebujeme pro udělení zápočtu), krátce poté, kdy mě kluci kolem mě přesvědčili, ať to zkusím u tabule spočítat (v sešitě už to bylo modré na bílém a já pořád nic). Díky hoši :-)

Pak už jen laboratoře z obvodů, kde poznávám dva pohodové kluky (Radka a Michala, posílám virtuální pozdrav a díky za materiály :-) ), plníme úlohu tak tak načas a vydávám se v doprovodu Michala na autobus. Další školní den je za mnou. Co mě čeká v úterý?

Tělocvik. Mé prokletí, má zkáza. Po příchodu na místo odevzdám na recepci svůj drahý ISIC, dostávám klíček od šatny s nápisem "3-14" a vydávám se na první hodinu. Nacházím správnou skřínku, převlékám se, beru své "košíčky" (žlutá síťka, modrý pruh - střední rychlost, korková hlavička = vše podle požadavků) a vcházím do temně hučící zelené haly velikosti čtyř velkých tenisových kurtů. Na vyzvání mladého a vysmátého profesora si beru pálku s eroticky fialovou rukojetí a usedám na "sedačky" poslechnout si základní instrukce, pravidla a vše ostatní. Pravidel je tisíc a jedno, úderů minimálně pět a já jsem z toho malinko "(s)zma(e)tený". Máme se rozdělit na hřiště a jak už to tak bývá v mém případě, jsem prostě navíc. Všude jsou po čtveřicích, dvojicích a jedna trojce (k ní jít nechci, ti hrajou jak profíci, co bych tam dělal?)

"Já jsem do počtu..." Oznámím profesorovi. Ten se na mě soucitně podívá a postaví ke dvěma klukům, ať hrajeme ve třech. Zde se dozvídám dost fatální problém: neumím odpálit košík od boku !!! Ups !!! To je tak, když dáte sportovnímu anti-talentovi na všechno do ruky pálku. My nešikovní by jsme měli mít vlastní soutěž, Česko - Slovensko hledá Anti-Talent !!! To nám navíc ještě říkal na začátku nějaké sprosté slovo, něco jako "rozběhat" nebo tak. Nějak tuto dvouhodinovku přežiju, k radosti všem zúčastněným (jeden téměř na konci řekne něco o tom, jesli si nechceme zahrát ve dvou, že už ho to nějak nebaví) a celý zdrcený nad vlastní nemožností odcházím na počítače. Proč zrovna já? Už vidím, jak se budou tvářit příště, až k nim zamířím a opět úspěšně několikrát neodpálím košík :-(

Stačí, když úterý v rámci krátkosti shrnu na dvě podstatné věci: na počítačích se dozvím, že dělat rámus na přednáškách a neposlouchat výklad se vůbec nevyplácí (stejně tam ve středu nejdu, protože musím do havířovského klubu Stolárna, kde zvučíme s naším "klanem zvukařů" jazzovou kapelu Blue Sugar a perfektní kapelu NoToTo - http://www.nototo.cz/ ). Ve fyzice začínáme brát derivace (o čemž mám minimální ponětí díky střední škole a paní profesorce Gajďokové). Doufám, že to nějak zvládnu.

Středa. Začínám angličtinou, kde opět sedím s Michalem. Ta nebyla tak důležitá, jako to, co následovalo potom. Telefon. Náš Leader zvukařského klanu mi volá, že jeden člověk z Brna šel s kytarou, o kterou jsem měl nedávno zájem, dolů až na pouhých šestnáct tisíc. Nad ničím nepřemýšlím, beru telefon a zahajuji akci "S". Obvolávám přátelé, rodinu a další, kdo mi půjčí takovou sumu, dokud neprodám starou kytaru. Také se spojuji s daným člověkem a kytaru si zamluvím. Jak to všechno dopadlo se dozvíte dále. V matice jsem si opět nedělal poznámky (všichni máme scripta, kde je vše co říká a píše napsané + vysvětlené). Hlavu mi zaměstnává kytara a starost o finance. To ustoupí až na cvičení, kde se musím soustředit na čím dál složitější počítání s maticemi. Dostáváme první domácí úkol, který je jedním z kritérií na udělení zápočtu. Zapisujeme se na papír a volíme libovolné číslo od 1 - 30. Volím si 13. Snad mi nepřinese smůlu, což se dozvíte možná počátkem listopadu :-)

Školní týden skončil úderem druhé hodiny. Slíbil jsem vyústění mého souboje financí o novou kytaru. Peníze jsem vyřešil a v pátek jsem si pro ní do Brna zajel. Už mám tu krásku doma. Včera jsem udělal spoustu fotek, přikládám jednu z těch lepších, doufám, že si uděláte alespoň nějaký obrázek :-) Tady je:

http://pictureup.cz/thumb/verejny/795795img_3129.jpg

Kdo by chtěl vidět fotek více popř. nějaké bližší info, nebojte se mě, nekoušu, klidně mi napište na [e-mail] nebo si mě najděte pod stejným jménem na Facebooku :-)

Když jsem se zde o ní zmínil, chci veřejně poděkovat všem, díky kterým je tato kytara moje.

- Richardovi z Brna, který mi kytaru prodal

- Radimu Kunčickému staršímu (leader našeho zvukařského týmu) a babičce, za upozornění, finanční výpomoc a ochotu

- Andonisovi Civopulosovi, původnímu majiteli

- předsedovi, že mi na této dlouhé a náročné cestě dělal dobrovolně společnost

- taťkovi, za tzv. "dopravní pomoc" :-)

Tak to je pro tento týden snad vše. Bylo to dost náročné a za pár hodin už začíná týden další. Jdu se tedy věnovat škole. Přeji všem krásný zbytek víkendu. Mějte se :-)