Za poslední rok jsem měl to štěstí zúčastnit se tří různých svateb - a pokaždé v jiné roli. Z každé z nich jsem si odnesl zážitky na celý život. Nabízím výlet do světa, kde si lidé říkají "ano" a vstupují do svazku manželského.
Role první - vyhnanec
První svatba, které jsem se kdy zúčastnil, byla svatba osudová. Proběhla krátce potom, co jsem přijal nabídku na pracovní pozici do Brna. Nebyla to ledajaká nabídka - jít dělat to, co mě baví a ještě za to být zaplacený? Rozhodně ano! Jenže nechat si narůst křídla, vyletět z hnízda, opustit rodinu a všechny své přátelé, navíc do neznámého víru velkoměsta, byl velký závazek. Byl jsem nadšený; i velmi nervózní. Odjížděl jsem den po svatbě, bylo to mé rozloučení s životem minulým. Nutno podotknout, ani příliš šťastným.
Bohužel se mé rozhodnutí nesetkalo na všech frontách s upřímným nadšením. Celou svatbu jsem cítil napětí, sledoval pohledy ostatních, vyslechl jsem si desítky dobře míněných rad i několik demotivujících narážek. Poznal jsem, že svatba nemusí být událost plná radosti, nadšení, pohody a lásky. Svatba může být jiskřivá, adrenalinová záležitost.
Doufám, že na jiných svatbách tomu tak není a moje dojmy jsou silně subjektivně zabarvené. Pokud bych mohl dát radu budoucím svatebčanům - na svatbu jeďte oslavit vzácnou věc, tedy oficiální spojení dvou lidí, kteří se rozhodnou jít spolu životem pod stejným příjmením. Jestli chcete řešit věci v osobní rovině, nechte si to na jindy a neničte pohodovou atmosféru, jakou si každá svatba zaslouží. Nebuďte ignoranti.
Tolik k první svatbě, která mi byla příkladem, co na svatbu patří a co má zůstat doma. Nepříliš pozitivní čtení, že ...? Tak dál!
Role druhá - svědek
Druhá svatba byla o poznání lepší už jen z principu. Byla mi svěřena ta čest jít za svědka svému nejlepšímu příteli, kterého nejen že znám dlouhých 16 let, aniž by jsme se kdy pohádali, ale zároveň si bral mou nejlepší kamarádku. V krásném prostředí Jeseníků si řekli své "ano", což byl okamžik, na který jsem čekal netrpělivě a zároveň celkem laxně několik let. Proč laxně? Ve své svědecké řeči jsem to řekl jasně - pro mě byli ti dva manželé už dávno. Jestli na světě existuje osudový pár, svědčím za něj já a druhý z mých nejlepších přátel - a do konce života na to budu hrdý!
Máloco mě dokáže na veřejnosti emočně rozhodit. Při své práci musím být chladný jako břitva a naučil jsem se to přenášet i do svého osobního života. Svatba neměla být výjimkou. Byl jsem naprosto šokován, když během po-obřadních gratulací přišel za novomanžely malý sedmiletý Tobias a řekl jim to nejkrásnější přání: "Chtěl bych vám popřát hodně štěstí, zdraví a abyste se nerozvedli."
Oči štípou, těžce se dýchá a hodně rychle ztrácím emoční rovnováhu. Kde se to v tom klukovi vzalo? Vymyslel to sám? To není možné! Vyhledávám si ho během odpolední volné zábavy a vedeme spolu zcela dospělý rozhovor o jeho koníčcích (matematika, šachy, karetní hry), o YouTube i o tom, proč by dal lidem peníze, když je nemají. Rychle se chytne toho, jak je pro nás důležité umět mluvit anglicky. Nedá mi to, mířím za jeho maminkou a vznáším ochranitelskou myšlenku. Jak ho připravit na to, že to ve škole s ostatními dětmi nebude mít lehké? Každé prudce inteligentní dítě to schytá, pokud na to není připravené. Takový je život.
Poučení - jakkoliv jsem měl strach o generaci, která nastupuje po té mé (stačil mi výlet na střední školu a bylo mi smutno), o tu nultou generaci se nebojím vůbec. Pod rukama nám rostou velmi chytré děti. Nesmíme v žádném případě dopustit, aby zanikly v průměru, nechaly se zašlapat do země. Ať se prosadí a svět bude hned lepším místem!
Role třetí - pracující svatebčan
Třetí svatba, na nějakou dobu poslední. Dlouholetý kamarád a můj nový šéf v Brně. To sebou nese jisté vnitřní přesvědčení, že se na té svatbě chci podílet svou pomocnou rukou - a povedlo se. V davu lidí, kde znám jenom pár osob, bylo pro mě svým způsobem uklidňující popadnout bednu, zapojit kabel, odnést židli, pomoct nachystat družičkám kafe a nebo posbírat nádobí. Jen tak se potloukat kolem, vést konverzace se známými tvářemi nebo s někým, koho vůbec neznám. Ty ovšem byly velmi zajímavé. Stojí za to se o ně podělit veřejně.
Vedl jsem dlouhý rozhovor s maminkou dvou šikovných kluků, která je ženou mého oblíbeného kolegy-kamaráda z vedlejšího divadelního oboru. Téma bylo očkování, statistika a opět ochrana vlastního dítěte před šikanou. Obohacující, střízlivé a inspirující.
Omylem jsem se ocitl v konverzaci s jedním velmi vášnivým a pozitivně naladěným Skotem. Blázen do vesmíru, cizích planet, objevování života "tam nahoře". Na ruce měl vytetovanou rovnici, jak spočítat pravděpodobnost, že potkáme jinou civilizaci. Těžko jsem mu svou lámanou angličtinou stačil, přesto mě fascinovalo, jak se někdo dokáže nadchnout pro tak velkolepou věc - a přesně ví, jak jí dosáhnout. Ano, měl i skotskou sukni. A byl velmi srdečný. Skvěle!
Na baru jsem zaklesl do debaty s člověkem, který je odborníkem na chemii. Pracuje ve farmaceutické firmě a zná i léky na rakovinu. Naprosto mě šokoval tím, že nazval sám sebe "obchodníkem se smrtí". Oponoval jsem, že to jsou ti, kteří obchodují se zbraněmi. Uzemnil mě - lidem, kteří umírají na rakovinu, mění pohled z "určitě zemřu" na pohled "co když ne?". Shodli jsme se, laik a lékař, že je rakovina záležitostí naší hlavy a přístupu k ní. Nezapomenu na ten rozhovor.
Shrnutí
Svatba je definicí rozmanitosti. Potkal jsem děti i dospělé. Viděl jsem celou škálu lidských emocí. Odnesl jsem si mnoho důležitých poznatků, které uplatním ve svém životě. Zároveň doufám, že v nejbližších dvou letech na žádnou svatbu nebudu muset - je to sice krásné, ale vyčerpávající. Málo se spí, hodně se pije. Oblek opravdu nebude můj oblíbený kousek v šatníku - radši kraťasy a tenisky.
Nejdůležitější myšlenka až na závěr - potřebuji svou vlastní svatbu. A to rychle! :-)
