Velkospotřebitel propisek. Každý prázdný kousek papíru je v nebezpečí. Myšlenky, nápady, iluze, citáty. Blog je jen další z mnoha terapií pro mé splašené, nemocné prsty. Budu psát do poslední chvíle; i na smrtelné posteli.
Nebudete tomu věřit, ale strávil jsem dvě hodiny hledáním citátu o literatuře, který by mohl tento článek důstojně zahájit. Nenašel. Ani jsem si ho nenapsal sám. Nicméně čas nad Googlem strávený nebyl zbytečný. Odměnou za mé hledání byly tyto dva kousky:
"Dva milostné dopisy píšeme těžko - první a poslední." Francesco Petrarca
"Poezie nás učí jak ženy zbožňovat, próza nás učí jak je milovat, psychologie nás učí jak s nimi vycházet a právnická literatura nás učí, jak se s nimi rozcházet." Milan Kenda
Chtěl bych psát o ženách. Žena je pro mě bohaté téma. Zamilovaný jsem o nich psal básně, zlomený jsem o nich psal knihu. V mých očích to jsou podivná stvoření, která je velmi snadné milovat i nenávidět. Umí si získat můj respekt, ale občas kroutím hlavou nad tím, čeho jsou schopná. Nevyznám se v nich. Ve své naivitě tvrdím, že čím více textu jim za život věnuji, tím je poznám lépe. Psaní spolehlivě utřídí rozjitřené myšlenky.
Chtěl bych psaním vykřičet své myšlenky do světa. Jsem šílenec, totální extrovert. Chci události, vjemy a hlavně emoce prožívat s ostatními. Facebook je pro mě něco jako čisté plátno pro malíře. Status sem, status tam. Pochválit, urazit, vyzkoušet, přispět do debaty a vyjádřit svůj názor. Nebudete tomu věřit, ale mám i vlastní blog! Právě ho čtete! Blog je věc, kterou ke "křičení" používá mnoho lidí.
Na internetu existuje jedno nebezpečné místo. Je úzce spojené s mým psaním, přestože zde nenacházím nic uspokojivého. Tím místem jsou internetové diskuze.
Anonymní tváře s podivnými názory. Odkládám si bokem pohledy některých jedinců, protože tak odevzdané a negativní myšlenky nejsou jinde k sehnání. Jeden příklad za všechny. Co když tam napíšu, že nic v životě není pro jakéhokoliv člověka problém, protože tvrdá práce vždy přinese ovoce?
Během krátké chvíle dostanu neskutečnou sadu. Dozvím se, že nemám dostatek životních zkušeností, protože nemám na krku hypotéku, nemám manželku a nemám děti. Jasně, chápu-li to dobře, je hypotéka záruka hodnotného názoru. Snaží se mě rozdrtit. V jejích slepých očích jsem jedinec, který je příliš mladý na to, aby v životě už mohl něco dokázat nebo si na něco utvořit vlastní názor. Co na plat, že mi táhne na třicet. Všechno je problém, nic není jednoduché a vůbec ničemu nerozumím. Kvičí jako podsvinčata, bučí jako krávy a řvou jako racci.
Jen bílý šum na pozadí. Nic o mně neví; jsou to šedé stíny snažící se umlátit mě baseballovou pálkou, která neexistuje. Neodnesu si z toho vůbec nic, kromě pár souhlasných slov, které obohatí mé myšlenky, vykouzlí úsměv na rtech a já mám opět chuť vzít do ruky propisku - a hledat nepopsaný kousek papíru.
Chtěl bych psát o politice. Zlobím se na lidi, kteří nám vládnou. Hodně se zlobím. Moc bych si přál, aby bylo v mých silách psát texty, které mohou NĚCO změnit. Ukázat na konkrétní zákony a říct, proč jsou špatné. Ukázat na politika, který jednoznačně nedělá dobře svou práci a měl by za to být potrestán. Používat argumenty, kterým bude rozumět chudák z ulice i miliardář.
Bohužel na to nemám hlavu, nejsem na to dost mazaný a popravdě toho moc o politice nevím. Vím o problémech, které mohou námi volení zástupci vyřešit, ale neudělají to. Chtěl bych nižší daně, protože si myslím, že by tím zůstalo více peněz lidem. Politici to odmítají. Chtěl bych, aby peníze, které se z daní vyberou, byly rozděleny tak, ať se máme lépe všichni. Vzdělání, zdravotní péče, výzkum, infrastruktura. Podpora podnikání.
Naše peníze mají jít těm, kteří se o sebe nemůžou postarat. Ne těm, co se o sebe postarat sami nechtějí. Je to zásadní rozdíl! Nemocným dětem, na jejichž léčbu rodiče nemají. Nemohoucím a postiženým. Starším a osamělým. Čirá utopie. Peníze se vyhazují z oken a jsem z toho smutný.
Proč tohle vůbec píšu? Jaký má ten text smysl? Psaní je totiž vášeň. Jsem na tom závislý. Mám plnou hlavu spisovatelských nápadů, dobrých i špatných. Děsím se, že nějaký ztratím. Vím, o čem píšu rád a plný nadšení. Nyní znáte i témata, která mě děsí a uspokojují zároveň.
Občas doufám, že daný text nikdo nečte. Přiznám se, že není dne, abych nezapochyboval o svých názorech. Ptám se sám sebe, jestli uvažuji správně, jestli konám správně a jestli jsem se nerozhodl na rozcestí jít špatným směrem. Samozřejmě, že je vše v pořádku! Je to přece můj život! Jsem takový, jaký jsem! Proč bych se měl stát někým, kým se necítím být? Tak píšu. Stále píšu. Tedy stále jsem.
Dokud Vy budete číst, děkuji. Přeji vše nejlepší do Nového roku, jelikož toto je můj poslední článek pro rok 2018.
