Před pár hodinami jsem se vrátil z posledního koncertu naší kapely v původní sestavě. Stojím před domem a říkám si: "Chci se vrátit zpátky. Co tady vůbec dělám?"
Na zádech mám batoh, v levé ruce kytaru a v pravé tašku s oblečením. Přes rameno se mi houpe brašna se spletí kabelů, kytarovým efektem a pedálem k tomu. Je pět hodin ráno. Nad hlavou mi vyřvávají ptáci a na můj unavený obličej dopadají první paprsky vycházejícího slunce.
Nedaleko řve první kohout a budí své majitele do dalšího dne. Ten předchozí pro mě ještě neskončil a oni už mají den další. Tiše jim ten spánek závidím. Přeběhne mi mráz po zádech - vážně je venku taková zima? Proč mi tak píská v uších, zase takový kravál tam nebyl. Nebo snad ano? Razítko pejska, které sloužilo místo vstupenek, je ještě stále rozeznat na pravém zápěstí.
Přehrávám si zážitky z koncertu: kolik lidí se přišlo pobavit, vyřádit se, popít s kamarády a řádně si užít dobrý festival! Ta cesta za to vážně stála! Jen škoda, že je to na dlouhou dobu koncert poslední. Opět se otřásám zimou. Chvíli stojím, hlavu vzhůru - pozoruji roztrhané oranžové a šedé mraky na modrém pozadí. Vzpomínám.
Najednou si však říkám, že tady stojí v tento ranní okamžik někdo téměř úplně jiný. První myšlenka přichází: ať jsem udělal v životě, co jsem udělal, ať jsem v životě podělal, co jsem podělal nebo ať jsem v životě dokázal, co jsem dokázal - teď, v tuto hodinu, na tomto místě před vlastním domem, mám čistou duši a nic mě netrápí.
Ano, pár věcí se najde: nemůžu přijít domů, políbit na přivítanou svou milovanou a vtisknout se do jejího objetí. Je příliš daleko. Nikdo mě nemůže naložit do auta a vrátit čas, abych si ten koncert procházel znovu a znovu. Pořád dokola.
Je to pryč a život jde dál.
I já musím jít v životě dál - ale teď ne, to má čas, teď se musím především pořádně vyspat !!!
