Úderem osmnácté jsme zařazeni mezi dospělé jedince. Od tohoto okamžiku jsme zodpovědní pouze za své vlastní činy - ovšem ne každý z nás se k této zodpovědnosti postaví čelem.
Naším hlavním cílem by mělo být vybudování vlastního života. Splnit své studentské (ne)povinnosti, opustit rodné hnízdo, najít si práci a v ideálním případě rozšířit naši rodovou linii o pár potomků.
Naše dětství rychle shoří. Zůstane po něm jen spáleniště. Dozrajeme do puberty a chceme na této zčernalé půdě něco postavit. Není to lehké; všechny naše výtvory jsou jako chatrné domečky z karet. Stačí lehký vánek a karty létají vzduchem. Ztrácí se a málokdy se znovu objevují.
Být dospělý znamená vykašlat se na to zpropadené spáleniště, přestěhovat se o parcelu vedle a zkusit to na pevných betonových základech. S trochou úsilí postavit pěkný dům. Ten má jen dvě drobné vady. Na okenním parapetu občas přistane uhelný prach z vedlejšího pozemku - a v květinovém záhonu před domem nacházíme ztracené karty.
Po chvíli přemýšlení mi došlo, že špinavý parapet a srdcové eso v plevelu není to jediné, co nám dospělý život postaví do cesty. Největším potěšením a zároveň problémem jsou naši sousedé.
Kdo to je? Lidé kolem nás. Vždy najdeme pár dobrých duší, které jsou kompatibilní s tou naší. Užíváme si jejich přítomnost, přináší nám radost a máme spousty společných zážitků. Sice se mezi nimi jednou za čas najde černá ovce, která nám s chutí a s úsměvem na rtech vrazí kudlu do zad, ale jinak je máme rádi. Říkáme jim rodina, přátelé a partneři.
Jiní sousedé jsou problémoví jedinci. Házejí nám před dům odpadky. V noci pořádají bujaré oslavy, díky nimž nemůžeme spát. Neváhají nás slovně napadnout. Mnoho z nich se nás pokusí zadupat do země, jiní udělají vše proto, aby náš metaforický domov obrátili v popel stejně jako naše dětství.
Tři příklady, jak by se dospělý člověk chovat neměl.
1. Někdo nesnáší svou práci.
Nenávidí své pracoviště, nenávidí všechny zákazníky - a vsadím se, že nenávidí i sami sebe. Žije v nich malé vnitřní zlo, které je pomalu užírá a jejich život většinou končí tragicky. Osamělí, znudění, zaseknutí v soukolí stereotypu. Někteří z nich dokonce mají (sebe)vražedné sklony.
Nic mi nedokáže zkazit den více než zahořklý člověk. Každý máme nárok být jednou za čas protivný - ale u dospělého jedince by se rozhodně nemělo jednat o permanentní stav. Je mnoho způsobů, jak zlepšit život svůj i život profesní. Navrhuji obětovat svůj volný čas ve prospěch osobního rozvoje; nehnít na jednom místě, ale udělat libovolně velký krok kupředu. Chytnout se svých snů a svých vnitřních potřeb jako záchranného lana. Dospělý člověk to zvládne. Nedospělý má mizivou šanci.
2. Někdo uvízl v minulosti.
Nedokáže se vyrovnat s tím, že přišla nová doba, která ho shodila z útesu přímo do moře. Zatímco on se topí, všichni kolem něj jsou daleko rychlejší a schopnější plavci. Místo pokory kolem sebe máchá rukama, plive po ostatních vodu a potápí se čím dál hlouběji. Upřesním.
Každý známe někoho, kdo opakuje pořád dokola ty samé historky. Neustále vyzdvihuje, co v životě všechno dokázal, jak byl úspěšný a skvělý. Ostatní, kteří mu nešli na ruku, jsou nepřátelé a úplné nuly. Chlubí se fotkami, heroickými výkony, na vše má odpověď, jediný má pravdu. Je přesvědčený o vlastní bezchybnosti. Rád se staví do světel reflektorů, ale jakmile má přijmout větší zodpovědnost? Cukne zpátky. Stín vlastní slávy; v přítomnosti jeho výsledky rozhodně neodpovídají genialitě, jakou se snaží působit na své okolí.
Po spojení s cholerickou povahou dostaneme výbušnou směs, kolem které i chození po špičkách je chození moc nahlas. Zkuste mu říct, že někde udělal chybu. Zkuste cokoliv rozhodnout bez něj. Zkuste uplatnit jakýkoliv lepší způsob, než zná on sám. Amen. Sejdeme se na mýtině na konci stezky.
Tohle je známka dospělosti? Opravdu? Nemyslím si. Mám jedno chytré řešení. Bylo by příliš kruté a příliš jednoduché mu stoupnout na hlavu a chvíli ho přidržet pod vodou. Naopak je obrovskou výzvou nenechat se někým takovým vychýlit z rovnováhy. Nechme ho žít. Teda... být. Ukažme mu, co to znamená být dospělý.
3. Někdo zůstane navždy dítětem.
Odmítá a neumí se postarat sám o sebe. Celý život stojí s nataženou rukou. Má-li ochotnou rodinu, je o něj postaráno. Jakmile mu nemá rodina co dát nebo o ni přijde, zaujme její roli naše společnost skrz princip vytvořený podobnými lidmi jako je on sám - odborně se tomu říká sociální stát. Nemusí pracovat, nemusí se o nic starat, však my se mu na ten jeho bídný život pijavice složíme. Potlačený zákon džungle v praxi!
Největší katastrofa nastane, když se sám o něco pokusí. Nejlépe s přátelskou výpomocí v začátcích. Chvíli se mu daří, ale vsaďte se, že to nevydrží dlouho. Opět natáhne ruku, přes kterou s největší pravděpodobností dostane klackem. V ten moment zahořkne a uchýlí se k agresivní metodě obviňování svého okolí. "Jsem snaživý, pracovitý a hodný člověk! Všechno je to vina systému! Za všechno můžou oni! Já nic - já muzikant!" Samozřejmě. Otevři oči, podívej se do zrcadla a popřemýšlej nad tím, kde se stala chyba.
Tři typy plnoletých lidí. Zákon je sice prohlásil za dospělé, ale znám pár dětí, které mají mnohem vytříbenější povahu. Charakteristika zahořklého, sebestředného nebo žadonícího člověka mi nahání husí kůži; osobní setkání s ním je pro mě živá noční můra.
Malá myšlenka na závěr a drobný návrat k metaforickému začátku tohoto článku.
Každý z nás je v jiné fázi budování imaginárního domu zvaného "dospělost". Měli bychom být k ostatním tolerantní a nekomplikovat jim už tak náročnou cestu za dospělostí. Jsme v tom přece spolu! Někdo je dál, někdo teprve na začátku. Stůjme opodál, přemýšlejme nad svým jednáním, netolerujme špatné chování a buďme dobrými "sousedy". Bude se nám lépe žít.
