Vyhoření zodpovědných a láskyplných matek více než dříve. Proč? Jaké to má řešení?

V rámci diskusi nad svými dvěma posledními články jsem nezaznamenala jediný hlas pochopení a snahu se zeptat v rámci obtížných situací, které jsem popisovala. Pouze jen deklamace toho, jak to jiní zvládli a jak měli jakoby stejné,

ale ve skutečnosti jiné podmínky. Je to podobný problém, jako když Pražáci nevnímají problémy venkova, mladí nejen, že nerozumí (nemohou), ale nechtějí si vůbec připustit problémy stáří (i ty zcela obecné, které je většinu čekají také), problémy mužů, kteří dali ženě všechen majetek a po rozvodu se ocitli na ulici (tím spíše, pokud ve ztrátě rodiny se u nich houpla psychika - ženě většinou děti zůstanou), vytěsňujeme co se dá. Nechceme se zastavit nad ženami, které přes veškerou lásku k dětem vyhořely. Nelze lidi litovat, protože lítost vede k oslabení. Pokud se ale chceme nazývat lidmi, je naším posláním vnímat druhého, soucítit a případně se pokusit mu pomoci hledat řešení (zodpovědnost za něj nemáme). 

V takové situaci moc nepomůže, když křesťanské a přírodní zasloužilé matky se budou bít v prsa, jak ony to dokázaly, třeba i bez pomoci rodičů. Vždy totiž vyplave na povrch, že tam nějaké společenství je, které jim pomáhá, kterého jsou součástí. Buď sourozenecké nebo farní či jiné společenství. Nebo nemají problémové děti a děti mají i volnější pohyb, nejsou celou dobu s matkou. 

Můžete namítnou, že ženy, které vychovávají své děti samy (manžel od rána do večera v práci, přes víkend odpočívá nebo je i několik měsíců pryč a pak se doma pracovně chystá na další cestu, nedej bože matka samoživitelka), jsou hloupé, že nechodí do kostela nebo že nespolupracují se sourozenci (třeba je ani nemají, nebo jsou hodně daleko). 

Takový soud ale nikomu nepomůže. Tlak zodpovědnosti na svůj vlastní život musí zůstat, tj. např. stát s tím v oblasti práva nemůže nic dělat, ale společenskou debatu skutečně do hloubky a od srdce je podle mého potřeba otevřít a to jak v dospělé populaci, tak ve vzdělávání. 

V rámci vývoje světa se totiž 

a) Atomizujeme - lidé se stahují jen do svých obydlí, konzumisté, businessmani, ale i děti i k televizi, počítačům a mobilům a ve chvíli, kdy toužíme po sociálním kontaktu, neumíme je a nemáme širší živé funkční společenství. Řada lidí nemá vůbec chuť sledovat, co dělají "cizí" děti na ulici a když dělají nějaké lumpárny, nepovažují to za součást vývoje a výzvu pro nás se k tomu v ten daný okamžik postavit (jen vnitřně nadáváme na jejich rodiče) a místo toho by raději hnala rodiče na sociálku. Dříve jsme říkali "teto" i ženám v domě, které měly také děti, pozornost byla automaticky rozdělena: Kdo byl zrovna v okně či na balkóně automaticky mrknul na všechny děti. Dneska je to "každého věc." 

b) Je na nás čím dál větší tlak "zabezpečit, aby se dítěti nic nestalo" jak fyzicky, tak psychicky a tak svěřit někomu děti, kdo je nezná od malička často (např. svěřit je i na jedno odpoledne blízké kamarádce) se ženy bojí. Také jsou ženy dětem více za zadkem. Některé nepustí ani sourozence ven. 

c) Na ulici už vůbec je někteří z rodičů nepouští, zvláště v zástavbě, kde jezdí hodně aut nebo kde jsou problematické skupinky. Zároveň i z řad některých učitelů vyznívají poznámky na děti, které lítají na ulici, že jsou ze špatných rodin (pohled na poměr trávený na kroužcích a s partou dětí venku se ve společnosti dost liší a je to docela i téma, kde se lidé posuzují).  

d) Jak pustit se sourozenci kamkoliv (ven nebo na kroužky) dítě, které je docela nezvladatelné a nevíte, co kde vyvede? Dříve to matky více riskovaly, dneska méně. Jednak se o dítě bojí, jednak jich přibylo (ADHD např. napřed jedná a pak myslí a výchova může být jaká chce...je to problém nesepnutí nervové soustavy a následky bývají i ve školách docela velké, pořád, pořád i když se rodiče i učitelé snaží) a také společnost okamžitě hledá viníky v dospělých a není ochotna tolerovat to, že dítě něco udělá špatně a bude to pro něj mít následky (i trest) a tím se učí. Jakoby měl rodič předpřipravit a předvychovat dokonale své dítě, než je pustí na ulici, aby náhodu spoluobčanům nepřivodilo nějakou nepříjemnost.

e) Někdy se nepříjemností myslí i hádka s jiným dítětem, což jiný rodič vidí jako tragédii a málem by volal policii nebo sociálku. 

Za našeho dětství jsme trávili čas venku v partě a na kroužcích, kam jsme sami docházeli (jen v první třídě nás rodiče vodili), ve čtvrté třídě jsem dojížděla i půl hodiny autobusem. To by dneska bylo považované za hazard a někdo by snad uvažoval i o odebrání dětí, kdyby se něco stalo. Mě se i jako dítěti právě cestou na kroužek stalo: napadl mě tehdy jednou cestou opilec, ale byla to prostě životní zkušenost, dospělí okolo mi pomohli a nikdo se nepodivoval, že jedu sama na kroužek.

Na druhém stupni už je samostatné docházení na kroužky společností přijatelné. V některých západních zemích musí být ale povinně dokonce všude s dítětem dospělý. Snad se tento trend nedostane i k nám! 

JAK SE K TOMU VZTAHUJETE VY? 

f) Někteří rodiče si ani v nabídkách přátel nenechají pohlídat děti. Tím, jak zažili komunismus a někde třeba nepochopení vlastních rodičů, se to snaží vlastním dětem vynahradit a tak ani jediný večer nechybět u postýlky apod. A to i u větších dětí. JAK TO VNÍMÁTE VY? Osobně jen mohu říci, že naši jen výjimečně někam zašli, ale občas nás hlídala teta z přízemí a kdyby naši šli vícekrát někam sami (případně výjimečně i každý sám na nějakou spec. regenerační akci), už od věku tří let bych to nevnímala vůbec jako nelásku, naopak jsem k tomu své rodiče i později měla (nešli, máma je extrémně rodinný typ a nejde ani dnes). 

g) Pokud by se žena chtěla seznámit s nějakou maminkou a tak by si jedináčci (nebo jedináček v kontaktu s vícedětnou rodinou) pohráli nejen s dospělými, nebo naopak si rodiče chtěli více pohrát s dětmi večer, někdy je k tomu nesnadná příležitost, protože čím dál více rodičů dojíždí pracovat do Prahy. Dojíždí i hodinu a půl, neboť v místě bydliště práce není, centralizace Prahy je čím dál větší . Pak se sotva stihne vyzvednou dítě z družiny a dost často by to ani bez pomoci prarodičů nešlo. Žena bez úpravy pracovní doby na jeden superdlouhý den a muž na jeden krátký den nemá vůbec šanci ani když prarodiče někdy vypomůžou. Tím spíše, pokud dítě chodí na nějaký kroužek. Pokud nemohou či nejsou prarodiče ochotni, je to docela komplikovaná situace. I ve školství někde ale pozoruji nepochopení vůči učitelkám, které samy mají malé děti a jdou z práce brzo domů, nebo právě vyzvedávají vnoučata. JAKÉ MÁTE ZKUŠENOSTI? 

h) Přituhuje v rámci společnosti a tak se více než dříve a zároveň i vědoměji než za komunismu lidí věnuje společenským otázkám a aktivitám, abychom za chvíli neskončili v ruském nebo italském stylu či bez státních hranic. Otevírá se před námi téma degenerace společnosti, hodně rychlého technického vývoje (průmysl 4.0) a zároveň velmi bolavé téma odpadů, ale hlavně i klimatické změny. I to odebírá čas a lidi, kteří by jinak ještě více pomáhali jiným rodinám.

ch) Přibývá ADHD atd. dětí, které jsou neřízené střely a je třeba u nich větší dohled, nebo si to alespoň maminky myslí.

i) Pokud naopak dětí není hodně, ale je jedináček (např. u ženy, která má děti později a je vůbec ráda, že jí plodnost vyšla na jedno, nebo má jiné zdravotní problémy a manžel nebyl pro to si vzít jiné do péče- na to nemá každý, zvláště v době mamánků, kdy je řada žen ráda, že vůbec muž svolí k jednomu vlastnímu dítěti), často s dítětem celé dny hraje máma, protože člověk je tvor společenský a když je ještě tím spíše dítě společenské...práce potom čeká na část víkendu (mimo to, kdy tatínek odpočívá), kdy si tatínek jde hrát alespoň na chvíli s dítětem. 

k) Přibývá i toho, že zejména kamarádky maminek nebo tety (samotné bez manžela či partnera) mají horší situaci hlídat kluky. Společnost je celá nastavená na to, aby se dítě rozvíjelo v tom, co ho baví. Jenže když kamarádka maminky, která má svůj život, jde hlídat kluka, který žije bojováním (zcela přirozené) a žádná příroda či památky ho nebaví, je to docela výzva. Osobně se synovcem si vyhraji - jsem sportovní typ, takže i dvě hodiny s ním hrát fotbal (a pak další tělocvičné aktivity) mi i prospívá. Přiznám se ale, že jsem měla také období, kdy pro mě hlídání bylo obtížné a hodně vyčerpávající, protože synovec byl zvyklý jen hrát hry na střílení (s tátou) a k tomu fotbal a to jako žena sama celý víkend od rána do večera nevydržím. Navíc válečné střílení je proti mojí přirozenosti (s kuší na terč v pohodě).

Tento článek nemá za cíl jen popsat současnou situaci některých rodin, ale spíše i hledat řešení v těchto situacích. Níže tedy píšu to, k čemu jsem dospěla, byť to není asi to, co společnost očekává:

1) Je potřeba se zbavit absolutního nároku na rodiče a kohokoliv ohledně bezpečnosti dětí. Potom skutečně nemá šanci nikdo jiný než rodič s dětmi být, protože rodič (nebo ještě i pravidelně fungující prarodič) ví, že zná dítě nejlépe a tak je u něj dítě v bezpečí. Je třeba počítat s tím, že se něco může v "cizí" péči stát (samozřejmě, aby byly předány informace o dětech a dodrženy základní bezpečnostní podmínky) a není možné potom hledat viníky. Podobně když si děti hrají samy venku ve skupince. Děti si dříve i více hrály samy, na kroužky chodili sami (či sourozenci spolu) a úrazů bylo poměrně hodně, přežily. 

2) Potřebu, aby se "nic nestalo" je potřeba revidovat k ve školách. Dozory atd. jsou důležité, tím spíše učitel přijde do styku s dětmi ještě i jinak, než jen o hodině. A při určitých činnostech je třeba dodržovat určitá bezpečnostní pravidla. Ale prostě při řezání ve škole, tělocviku, hrách venku, puťáku apod. se může stát tolik věcí a tolik věcí se i nám (a to jsme měli o něco větší pud sebezáchovy a obratnost, než dnešní průměrná populace) stávalo a přežili jsme. Učitel nemůže mít oči všude a je tam potom spíše k poskytnutí první pomoci. 

3) Jedináčci zvyklí na péči jednoho rodiče to nárokují i po okolí, mít pozornost jen pro sebe. Jsem moc ráda se synovcem samotná, máme na sebe pozornost, ale v jeden čas, kdy jsem ho hlídala více, byl problém, že žárlil na jiné děti blízkých kamarádek, které jsem současně s ním někdy kromě našich samostatných časů také hlídala (všechny brala dobrovolně ze své iniciativy do přírodní chaloupky). Je třeba s tím v rodinách pracovat.

4) Nastavit si hranici s dítětem a to i s jedináčkem: V rodině to lze snáze, pokud někdo hlídá (a dítě má nereálná očekávání), tak i za cenu konfliktu.

5) A to i tak, že si maminka jedináčka na sebe neuplete bič toho, že se stává dítěti partnerem na hru - resp. jen občas, ale že je ochotna se domluvit s maminkami spolužáků na tom, že někdy bude dítě tam i jiný den zase v druhé domácnosti, aby si vyzkoušelo dělení pozornosti a i to, že se maminka věnuje domácím pracím, u kterých zrovna dítě asistovat nemůže (jinak je dobré, když asistuje, kde to jen jde). 

6) Na druhou stranu s malými dětmi mít představu dokonalé domácnosti je druhý bič. Pohrát si s dětmi, popovídat je to nejkrásnější, co člověk může dělat. Navíc děti můžou pomoci s více věcmi, než si často rodiče myslí. Budete se divit, ale i v tom mám ráda dozor na chodbě ve škole, není to totiž pro mě jen dozor. Se synovcem jsem i když to není nezbytně nutné.

7) Výzva pro rodiče je i to, aby své děti do pomoci v rodině zapojovaly nejen kvůli vlastním dětem, ale i kvůli dětem ve třídě. Pokud totiž v konzumní době naprostá většina třídy nic doma nedělá, nepomáhá, tak ty ojedinělé děti, pokud nejsou zrovna pilňuchy samy od sebe, s tím mohou mít probém: Buď volní, nebo aby nevyčnívaly. 

8) Problém nastává u jedináčků, když je ve třídě jen pár spolužáků, kteří stojí za hlubší vztahy nebo když k podobné spolupráci nejsou jiní rodiče v rámci atomizované doby ochotní. CO S TÍM? MÁTE NÁPADY?

9) Problém je naopak i u vícečetných rodin, kde si jeden rodič či vzdálenější příbuzný netroufne hlídat více cizích dětí (maminka potřebuje nutně něco vyřídit, kde nemohou být děti apod.), prarodiče nefungují, cizímu člověku na hlídání není možné svěřit, sourozenec daleko, samozřejmě neuvažujme farní pomoc (většina společnosti není ve farnostech)...tím spíše, pokud je nějaké dítě problematičtější...JAKÉ MÁTE INSPIRACE A ZKUŠENOSTI? 

10) Ve škole děti učím, aby byli aktivními občany: Podle svým možností a v rámci bezpečnosti nebyli lhostejní k tomu, co dělají jiné děti přímo kolem nich. Učím je, aby jako dospělí v tom byli ještě aktivnější (opět ve spolupráci s ostatními tam, kde by to bylo nebezpečné) a to i za cenu, že jim pachatelé něčeho budou nadávat (neboť máme právě narušenou strukturu společnosti a pachatelé - i děti mají pocit nadvlády i nad lidmi v dopravních prostředcích apod.). Být statečný. 

11) Nutnou dovedností rodičů je "rychlá regenerace". Zde to není otázka náboženská, ale prostě otázka principu světa. Cílená relaxace doma či na zahradě bez mluvení, meditace. To je propojení se sebou a v lepším případě i s přírodní energií okolo sebe, s Vesmírem. Pokud člověk se naučí i modlitbu, může se stát, že v krátkou dobu zregeneruje ještě i ten kousek, kde byl nějakým způsobem zavřený vůči Všehomíru. Osobně vnímám pro sebe ideální kombinaci všech tří metod.Taková regenerace ale vyžaduje, že se někdo (manžel) zcela postará na chvíli o děti a žena může skutečně se od dětí na chvíli odpojit jak v mysli, tak energeticky. 

12) Muži vnímali celou situaci. HDP státu je krásná věc, úspěch firmy, kde otec pracuje také, důležitý výjezd také, ale pokud je celá tíže rodiny přes celý rok na matce (někteří muži jezdí na služební cesty, ale potom o to více jsou s dětmi a i ženou, i se milují), nedává honba za HDP vůbec smysl, život sám skomírá. Mělo by to být i tak, že jeden den v týdnu by měla možnost si jít žena i zacvičit. A milostný život by neměl zcela umřít už ve třetím roce manželství, protože jsou všichni vyčerpaní a není na to ani čas a ani chuť (tím spíše potom muže osloví jiná žena, která ho okouzlí, protože i přes velkou únavu je prvotní přitažlivost ještě schopna dojít milostného či jen čistě sexuálního aktu). Je to téma jak běžných otců, tak majitelů firem a manažerů, tak politiků. 

13) Otázka individuality dítěte by měla být diskutovaná. Ve své osobní praxi jsem si musela se sestrou a synovcem nastavit hranice: Nemohla jsem dopustit vydírání typu "potřebuji, aby sis jen ty se mnou hrála celý den fotbal a bojové hry, nic jiného mě nebaví a rozhodně nebudeš ani chvilku odpočívat a vařit. A nechci u toho ani jiné děti" Tak to v jeden moment bylo, byť můj synovec je úžasný. Hranici jsem vůči němu i sestře musela postavit já. Znám dnes své fyzické a psychické limity a nepovažuji za výchovné podstrojit dítěti maximum toho, co by si přálo za cenu vlastní bezhraničnosti. Pokud chce celý den běhat a hrát (náročné i na hlavu), musí nás být více, než já sama. Pokud je (jak tomu už dneska je, byť méně) součástí dne i chůze, něco pozorovat, dělat, chvilku si pohrát sám a já jen sleduji a jsem parťák občasný, pak bylo možné mít synovce i týden na prázdninách. A bylo to krásné. A s mými rodiči potom dál na Šumavě. Mám pocit, že toto vnímání hranic se naše generace hodně učíme (právě i rodiče), protože z daru revoluce 1989 (revoluce, ale i pro širší společnost prolomení Ducha) bychom se chtěli rozdat, ale někdy neznáme a nerespektujeme vlastní limity, nerespektujeme hmotu. 

 14) JAKÉ DALŠÍ INSPIRACE MÁTE? 

Otevírám k článku diskusi, ve které prosím pište nikoliv soudy toho či onoho, ale KONKRÉTNÍ zkušenosti a INSPIRACE PRO RODIČE, PRO DISKUSI VE SPOLEČNOSTI, PRO VZÁJEMNOU POMOC VE SPOLEČNOSTI. 

Téma je to aktuální 

a) samo o sobě,

b) z generace současných dětí je větší procento těch, které vlastní děti mít nechtějí a to nejen proto, že jsou líní (zejména kluci a to i poměrně starší), ale právě proto, že si nevěří dostát všem požadavkům (někdy právě i nereálným) společnosti. Jsou to právě i holky vyloženě mateřské, které za jiných podmínek by o tom vůbec neuvažovaly a jasně přitakaly, že rodinu samozřejmě chtějí,

c) lidé různého věku mají tendenci před tlakem ze všech stran utíkat do mobilů, sociálních sítí, jiní předstírají práci (nebo si ji schválně berou),

Nejde jen o sobectví a individualismus, ale o to, že někde se systém zadírá v kolech a otevírá témata, které bez diskuse a řešení generuje o to více výše zmíněné jevy úniku. 

Pokud se vyskytne jeden výše zmíněný problém ve fungování rodiny, lze to ještě nějak ustát. Pokud se jich sejde více (manžela žena skoro nevidí, nebo se jen o něj ještě stará, je třeba opečovat prarodiče, nějaké náročnější dítě, nebo cokoliv spojeného s větším dojížděním apod.), může nastat problém. Tím spíše v trendech společnosti a otázce výchovy dětí. 

Současná společnost k tomu navíc přidává nereálná očekávání (viz výše) a tak se část matek utrhne směrem agresi, kterou si vybíjí na učitelích, v obchodě, kdekoliv se k tomu vyskytne situace. Nebo rezignuje a pustí ještě více svoji výchovu dětí či utečou k alkoholu či drogám (malé procento), nedaří se partnerské vztahy, rozvádí se nebo mají i opakovaně problematického partnera apod. Část z nich nespolupracuje se školou, část má naopak nesplnitelná nereálná očekávání od školy. Nebo naopak ty hodně zodpovědné ve snaze dostát všem očekáváním po ideální výchově dětí v rámci individuálního rozvoje, maxima lásky a očekávání společnosti na ulici  pak někdy končí na psychiatrii, protože jsou neustále s dětmi, neustále je hlídají (tím více, pokud je nějaké dítko problematické), vyhořelé a už nemůžou ani spát. Tím více, pokud žijí v některých částek Prahy nebo naopak do práce daleko dojíždí apod.

Otevírám tedy k tomu diskusi, aby nejen tyto matky došly možné inspirace. 

Alena Kulhavá