Islám je idologie, k ovládnutí světa, který vymyslel Mohamed. Opsal část z judaismu a část z křesťanství. Křesťanství je odnož judaismu,

Každé náboženství je ideologie k ovládnutí světa.

Problémem je pocit, že náboženství má pravdu. A je to to nejvlastnější civilizaci a zároveň zhouba vzhledem k mírovému stavu vůči jiným, když dojde na konfrontaci. Je to jednou z největších výzev lidstva - udržet si nějakou kulturu (ne nefunkční multikulti ani sterilní a k záhubě vedoucí ateismus beze smyslu, jen v konzumismu vedoucí) a přitom abychom se nevybily navzájem...těžký oříšek života člověka na Zemi....

Multikulturalismus nesmí být synkretismus! Každý si držme svoji tradici, držme se svých kořenů, prožívejme je a konfrontujme je pokojnou cestou. Před teology stojí úkol revize věrouky a mravouky. Ale to se nás obyčejných netýká. My žijme svoje společenství vzájemné služby v lásce!

I trošku si klást otázky můžeme...ale pokud se člověk utopí v otázkách, na které stejně nemůže dostat odpověď, pak je to skutečně škoda života.

Každý myslící člověk si klade otázky. Ale mnohé odpovědi zůstávají zakryté tajemstvím. S věkem do nich můžeme vhlédnout. Ale především žijme život plný darů Božích!

Pane Kindle, proč mínus? Vždyť píšu totéž, co Vy. Islám je ideologie k ovládnutí světa. Jen jsem to formuloval trochu jinak.

Jak v křesťanství, tak v islámu není nikde psaná a řečená nadřazenost příslušníka daného náboženství nad druhým člověkem! Ani v islámu. To, co se ale potom v každé společnosti děje je to, že jak je nějaká skupina určitého života (a to může být náboženství, kultura, způsoby výchovy, vzhled právní systém apod.), tak se při promíchávání kultur cítí nadřazenější té druhé. Jinak jak křesťanství, tak islám, tak ateistická demokracie západu cítí mandát k šíření i do dalších zemí...jako způsob žití...ty principy jsou univerzálnější, než si myslíme a vychází z přirozenosti i výzvy k překonání u člověka. To se ale nestane samo, to je výzva pro každého člověka zvláštˇ v rámci jeho růstu a jen něco se daří posouvat na poli kolektivní historie.

Mohamed vůbec nepočítal s tím, že se vytvoří nové náboženství takového . Pouze se považoval za konečného Proroka. Zda to měl či neměl domyslet můžeme diskutovat. A otázka hranice mezi náboženstvím a sociální reformou je také zajímavá k diskusi...zda něco opsal nebo se mu dostalo inspirace, se nedozvíme. Máme šanci jen žít to, co cítíme jako pro sebe pravdivé.

Vyjděme z islámské tradice - pak byl Mohamed člověk celým svým srdcem toužící najít cestu k Bohu. Proto poslouchal židovské rabíny, i křesťanské kazatele, proto pravidelně "meditoval" sám v jeskyni. Bylo tedy zcela logické, že se považoval za pokračovatele těchto náboženství.

Možná bychom o něm nikdy nevěděli, kdyby se mu nezjevila "bytost", která sama sobě říkala "Džibríl". Ta mu dala sílu, inspiraci i přesná slova, co má říkat. Vedla ho. Dokonce mu postupně diktovala jednotlivé verše a súry budoucího Koránu. To od něj Mohamed přijal myšlenku, že je vyvoleným, završujícím prorokem.

Připusťme, že to takto bylo a Mohamed komunikoval s touto neznámou bytostí, která mu říkala, že mu přináší poselství přímo od Boha - Alláha. V tom případě je podružné "co, kdo nebo jak" si myslel Mohamed. Ale základní otázou je: kdo to byl Džibríl? Kde se vzal? Kdo nebo co to bylo? Kdo ho poslal? A poslal ho někdo? Atd, atd... Kdo je Džibríl...