Slabost nebo vyspělost duše? Jak se stavíme k migraci? Lze vrátit historii?

To, co zde budu psát, se může zdát alibistické, nepraktické a možná i nesmyslné. Cítím ale, že to odráží povahu věci ještě v další rovině, která je možná jedna z nejbolavějších.

Ve svých článcích "Migrace: Je to konec evropské kultury?", "Migrace: Je to konec evropské kultury? Únor 2016" , ale také "Džihád jako ebola, záměny rolí" popisuji systematicky svůj pohled na migrační krizi. Píši zde o snižování vztahu k vlastní kultuře v Evropě, což vytváří prázdný prostor po vpád jiné kultury. Píši zde o složitosti zákonů (vzhledem k porušování základních mravních principů, které nemusely být dříve zaznamenávány na papír.) Složité zákony dělají civilizaci zranitelnou. Píši zde o degradaci duše i těla u starších dětí, které nejsou schopny se o sebe postarat a jejich život je z velké části virtuální (zejména ve hrách). Mohou vyrůstat i slabošské povahy nespojené s realitou a vlastní silou. Dospělé generace (a tím následně i jejich děti) ztrácí v rámci touhy bezpracného a bezkonfliktního štěstí pro své děti pojem hranic a odpovědnosti. V rámci degradace ztrácíme vertikální rozměr vztahování se k sobě sama a ke světu. To všechno by mělo nějaké přirozené řešení - pokud by se lidé k tomu - každý sám za sebe- rozhodl, nebo pokud by ho k tomu situace donutila. 

Ale to bolavější je, že kultura během svého vývoje zraje a snaží se v rámci sebezáchovy a duchovního-duševního vývoje každého člověka i společnosti jako celku budovat také nějaké morální opěrné pilíře (protipohyb k degradaci i zákonům). Čím dál více vnímá jedince jako entitu zasluhující úctu (zejména křesťanská společnost) a tak se pro dobrý svobodný život lidí uzavírají dohody, které většina (až na kriminální statistickou menšinu) vnímá jako samozřejmé, žije je a respektuje. 

Tak, jak kultura zraje, používá k výchově jemnější strategie. Vytváří systematické bezpečí, kdy násilí preventuje  a nenechá dojít do finální podoby (celý základ Evropské Unie, ale i nepsané fungování státu). Se zločinci zachází mírněji: Místo fyzických trestů a trestu smrti se budují vězení s čím dál lepší psychologickou péčí. Lidé v rámci vzdělání vnímají, že mohou ve společnosti být úspěšní i jinak, než že někomu něco ukradnou nebo obsadí nějaký prostor. Čím dál více dostátá prostor kreativita.

A v určitý moment JAKOBY NÁHODOU přichází vpád jiné kultury, velká migrace. Tak jako jindy v historii.  Nechci zde rozebírat představu křesťanskou, která vnímá jeden život a potom nebe a tradici východní, která vnímá reinkarnace. V obojí představě lze uvažovat ?různou vyspělost lidí v průběhu historie??. ?Pak je obtížné chtít po představiteli parlamentu, který si aristokraticky zakládá na korektnosti v mnoha ohledech a jehož společnost rozvíjí charitu nebývalým způsobem, aby se historicky vrátil ?k postupům vojenského vůdce nebo kmenového náčelníka. Nevnímám politiky a aristokraty západní Evropy jako slabé lidi. Mají sílu, mají hranice, umí napomenout děti (i ostře), vymezit se v rámci společnosti.Pokud by na ulici byla jejich rodina nebo někdo jiný napaden, fyzicky by dotyčné bránili. Podobně to má řada dalších občanů tam i u nás. Ale když jde o pomoc uprchlíkům, tj. lidem, kteří kvůli propagandě propadli iluzi snadného života na západě (a zejména v Německu, kde mají navíc komunity), prchají před válkou (a v budoucnu před totálním hladomorem) do Evropy, jejich vyspělé srdce jim jasně velí pomoci + hledat místo, kde budou bydlet (mimo Evropu i v Evropě ) +integrace na tom místě. Tedy láska + pravidla, vnitřní hranice (tj. nutnost uprchlíky normálně potrestat při trestném činu - krádeži, znásilnění apod.). Je to v situaci, kdy uprchlíci pouze přicházejí, neútočí na evropské obyvatelstvo (až na konkrétní případy), byť kvůli propagandě převaděčů někdy i fyzicky překonávají hranice mezi státy. Myslím si, že otázka státních hranic bude muset v brzké době být velmi zvýrazněna právě proto, aby se Evropa nerozpadla. Některá nepříjemná opatření se možná zavedou, ale pořád bychom mohli zůstat ve velmi lidské povaze zacházení s uprchlíky. Zkušenosti ukazují, že pokud se chrání hranice, neznamená to střílení do uprchlíků, ale práci se slzným plynem. Na hrazení (např. na Makedonských hranicích) vylézají jen odvážní muži a ti jsou dnes shazováni dolů tyčemi. Pokud by bylo potřeba použít nějaké zbraně (vodu apod.) na dálku, jednalo by se opět o jednotlivce.

Problém je, že to, co platí na jednotlivce z naší kultury, neplatí na davy z blízkého východu. Problém je, že velké procento uprchlíků nejsou ani váleční uprchlíci, ani ekonomičtí migranti, ale prostě migranti zblblí převaděčskou propagandou. V Německu se už proti pravidlům stěhují uprchlíci z malých městeček, kam byli integrováni, do velkoměstských komunit. Problém je, že kdyby se rozhodla půlka Afriky a blízkého východu se postupně během pár let nastěhovat do Evropy, Evropa to nemůže zvládnout a navíc by ztratila vlastní kulturu. Dalším problémem by bylo, kdyby šiité a sunnité nepochopili, že odvěký problém nejen v jejich zemi je vyhnal právě z jejich země a pokračovali v soupeření buď na řeckých ostrovech, v Turecku nebo dokonce v Evropě. Ze Sýrie navíc utíká více sunnitských oponentů (válečníků), někdy i wahabistů, o jejichž úmyslech v Evropě se můžeme jen dohadovat. Neznamená, že nemůžeme nikomu ze Sýrie pomoci.

 Samozřejmě najdeme u části západních politiků také jejich vlastní osobní témata: historický pocity viny, slabost , nerozhodnost, falešný pocit bezpečí, ztráta pudu sebezáchovy, ztráta vnímání přínosu hranic, u některých i ekonomická vypočítavost apod. Problematické je chování Německa.A tak se Evropou volně potuluje větší množství nezkontrolovaných uprchlíků, dáváme špatné signály do celého světa atd., což přináší nebezpečí do Evropy. Ale nejde na to problém západní Evropy redukovat. Za jeden z klíčů totiž považuji toto:

Neexistuje žádná abstraktní mravnost.

Mravnost je dána situací a dokud žijeme na planetě Zemi v těle z masa a kostí, jsme součástí koloběhu života, ať se nám to líbí nebo ne. Můžeme se rozhodnout dělat větší či menší zlo, ale pokud nás situace vyzve k nutné obraně hranic, nesmíme kalkulovat "abychom se neušpinili", ale dělat to, co v danou chvíli odpovídá situaci. To je dobré nejen pro nás, ale i pro migrující, neboť pokud není dána hranice a pravidla, začíná se rozpadat vše a to velmi rychle.

 Přeji nám co nejupřímější a nejvědomější cestu životem.  Alena Kulhavá