Je čas odklonit se od Pařížské dohody?

Už před lety jsem prostudovala 13 knih v angličtině o klimatu, který mi zaslal náš přední klimatolog. Pařížskou dohodu se nám nepodařilo naplnit, Donald Trump nastupuje a Čína začíná válcovat světový obchod. Co dál?

Knihy (a záznamy z Klimatických konferencí), které mi zaslal pan docent Václav Cílek jsem četla po nocích měsíc a půl (četla jsem je ještě před aktivitou Gréty) a psalo se v nich o tomtéž. Tytéž neutěšené statistiky. Informace byly tak děsivé, že nebylo možné tyto informace v plném znění pustit ve veřejném rozhovoru (který jsem s panem docentem později dělala) ani v mých otázkách, ani v jeho odpovědích. To, co mělo smysl udělat, bylo „spočítat si svoji uhlíkovou stopu“ (různé softwary poskytují podobné výsledky). Zjistila jsem, že zdaleka nejvíce přispívám k oteplování planety topením. Činí 80% mé uhlíkové stopy. I s výlety je automobilová či autobusová stopa v porovnání s topením výrazně menší. Vzhledem k tomu, že věci téměř nekupuji (a u potravin si hlídám maximální množství českých potravin), tak ani v tom nevytvářím planetě tak velkou zátěž na rozdíl od topení (i když i zde šetřím). Druhý velký zdroj skleníkových plynů, který jsem potenciálně u sebe objevila je létání letadlem: Ráda bych cestouvala a zjištění, že jeden let přes půl světa (tj. do východní Asie či do Ameriky) vytvoří tolik skleníkových plynů na člověka, co vytvoří za rok, je děsivé. Hodně zátěžová je i lodní doprava (a to nejen z hlediska skleníkových plynů, ale i z hlediska jiného odpadu).

Nutnost pro životní prostředí „čisté elektřiny a čistého topení“ dnes chápeme všichni, ale tehdy to bylo pro společnost novum. Už tehdy bylo nejen mě, ale i rozumným klimatologům (tj. nejen energetikům) jasné, že budeme potřebovat i stabilní rychlé zdroje elektřiny na vyrovnání sítě (tj. nějaké tepelné elektrárny jakéhokoliv typu), nevystačíme s jádrem, větrem, vodou a solárem, tím spíše, pokud se budeme chtít v Evropě propojit. Už tehdy, před érou Gréty při konzultaci s odborníky vyšlo jasně najevo, že transformace automobilů by byla dobrá (a z hlediska vyčerpatelnosti ropy a zemního plynu nutná), ale nutně ruku v ruce s čistotou a distribucí elektřiny (a při navýšení spotřeby elektřiny na elektromobily je zde spousta otazníků...včetně výroby a reciklace baterií...situaci by pravděpodobně vyřešila jaderná fúze, ale ta je zatím v nedohlednu). A že to hlavní v rámci dopravy se tím neřeší: Hlavním problémem jsou lodě a hlavně letadla. Při dotazu na různé technické odborníky se mi dostalo odpovědi, že zde opravdu zatím lidé nevědí, čím letadlové tryskové motory nahradit. A nečeká se to ani ve chvíli, kdy by se podařila dotáhnout jaderná fúze (kterou zatím dotáhnout do zdárného použití se nedaří).

Další globální oteplování způsobí přirozeně bohatnutí chudé části planety (větší konzumace masa a i výroba věcí).

Jak jsem se tedy rozhodla žít?

1) Nadále šetrně, ekologicky-spotřebitelsky v co největší míře mi půjde (ale realisticky) a vést k tomu i ostatní (kupovat co nejvíce místních výrobků, co to jde). Maso jím tak, abych byla zdravá, ale ne více, než je nutné.

2) Nejsem ochotna si odpustit zahraniční cestování letadlem: Cestuji letadlem v průměru svého života jednou za 8 let.

3) Učím žáky, že bez technologických vynálezů atd. to nepůjde. Jejich jedinou šancí na přežití (a přežití jejich dětí) je studium, inspirace invence a proaktivita v dané oblasti. Součástí toho je i sdílení poznatků ve vzdělaných komunitách. Chytré využívání umělé inteligence na eliminaci slepých výzkumných cest (kromě využívání výkonové AI) a vytváření prostoru k originálnímu lidskému nápadu (nápadům). Možná to ještě stihneme.

4) V kontaktu s politiky se snažím akcentovat realistické cesty (realistické prakticky a také tak, abychom se jako Evropa nezničili). Před lety bylo nutné, aby vůbec o problému začali přemýšlet.

5) Musela jsem se alespoň částečně bolavě „smířit“ (to slovo to nevystihuje, ale lepší nemám) s tím, že je možné, že jako lidstvo zahyneme (a to i třeba nehezkými válkami a uhynou i živočichové a rostliny, život jak ho známe), je to myšlenka k smrti bolavá. Ale mám na výběr jen dvě možnosti: a) trápit se tím, nejíst, nesytit duši a promrhat svůj život, Životem a rodiči (rodem) darovaný b) co nejlépe žít a být co nejlepší učitelkou pro další generace, které mají šanci na něco přijít...

NEZVLÁDLI JSME DODRŽET PAŘÍŽSKOU DOHODU. V roce 2024 jsme překročili oteplení planety o 1,5 stupně, čemuž chtěla Pařížská dohoda zamezit.

ZNAMENÁ TO, ŽE VEŠKERÁ ZELENÁ POLITIKA JE ZBYTEČNÁ A JE NAIVNÍ BÝT SÁM VOJÁK V POLI (Evropa) vůči Americe, Číně apod.?

Za mě mělo smysl se pokusit o co nejekologičtější (ale realistická) řešení globálního oteplování s nadějí, že i zbytek světa pochopí vážnost situace a pokud to budou řešení praktická, chytrá a ne moc drahá, zcela přirozeně se tudy vydá i zbytek světa.

V dílčím věcech se nám to podařilo (i elektromobily jsou do budoucna možností), ale v zásadních věcech (energetika a letecká doprava) stojíme téměř na místě (vytvořit celkový funkční systém je náročnější, i když řada želízek v ohni zde je, např. i malé jaderné elektrárničky) a přibylo riziko rozšíření války. V této situaci je za mě důležité pokračovat v technických objevech, ale nenechat se v obchodu a automobilové dopravě ekonomicky zničit greendealem (myslím tím špatnými formami greedealu), Čínou či Amerikou.

K rovnovážnému řešení držím našim i celosvětovým politikům palce, vás chytré-moudré-zkušené vyzývám ke vstupu do politiky (kdo jste jen pohodlní a přitom byste tam měli být) a vás chytré technologicky k invenci v tomto tématu.

Více „Děj se vůle Života.“

Alena Kulhavá