Vůně

Miluji vůně, třeba takový ptačí zob, lípa nebo šeřík … to je nádhera.

Vůně lesa, ženy, květin, keřů a stromů jsou velmi silné a tudíž skoro bych řekl hmatatelné. Je silné vnímání vůní atavismus? Tak trochu možná ano. Čich máme sice všichni, každý muž má pár chloupků na prsou, někdo je ale chlupatý jako svetr. Někdo nemá temnou srst pouze na těle, ale i na duši.

Dnes mám na mysli jakousi nehmatatelnou vůni. A sice vůni dálek … Letiště a dálnice mi voní dálkami, oním londonovským „…širokým volným světem chlapů …“ V tomto světě ženy, jakkoli jsou přitažlivé, nemají co dělat. Miluji písničky o víně, lidovky. Zpívají-li ženy (dívky), je na ně hezké podívání, ale to je vše. Svým zpěvem zůstávají na povrchu. Mužské hlasy, (nehezkých, pupkatých chlapů), ať už jednotlivé nebo sbory, bože můj, ty berou za srdce. Jdou do hloubky, až se člověku mimoděk, proti jeho vůli, derou slzy do očí. Proč to nepřiznat (ach ten široký volný svět chlapů …). Řečtí hrdinové směli plakat a hojně této výsady využívali. Současná změkčilá civilizace mužské slzy považuje za slabost. Jaká krutost!

Ale k věci. Na dálnici se mne zmocní jakési podivné vzrušení. Někam jedu, vstříc neznámu, novým světům a poznání nepoznaného. Podvědomě očekávám něco příjemně vzrušujícího, zážitek, který bych za humny nepotkal. Tak to asi cítí většina z nás a tak vyrážíme o víkendech a dovolených někam pryč. Co nejdále, exotice vstříc. Naši prapředkové táhli krajem za potravou, lovnou zvěří. Jsou snad boty z toulavého telete atavismem podobně jako ona temná srst? Anebo rudimentem, znakem z dřívějších dob, který máme všichni? Jakápak touha člověka žene někam pryč, do neznáma?

Najdeme však co hledáme, po čem podvědomě toužíme..? Není „to“ hned za prahy našich domovů?

Na závěr si dovolím připojit pár veršů Ch. Baudelaira ze sbírky Květy zla: …Ať přišlas z předpeklí, či z nebe, budeš věčná,/ ó Kráso, obludo, rci, proč bych se tě bál!/ Jen když mi otevřeš vchod k branám nekonečna,/ jež tolik miluji a jež jsem nepoznal./ Ať Satan nebo Bůh, co na tom! Jen ať vkročí,/ co na tom – královno, ať sladkost, nebo jed,/ když děláš zázrakem svých sametových očí/ čas méně ohyzdný, když nadlehčuješ svět.

Bohužel neznám jméno překladatele, autora české verze těchto nádherných veršů. Přikládám pár fotek z naší ulice.