Silvestra naši pohanští předkové asi neslavili, neměli ho v kalendáři. Bujaré oslavy u nich ale začínaly o týden dříve, žádné tiché rozjímání v kruhu blízkých.
Jean Cocteau napsal krásné monodrama s názvem Lidský hlas. Za komoušů vyšlo na gramofonové LP desce (ví dneska ještě někdo,co to je?). Před pár dny jsem byl na stavebním úřadě, paní v pokladně, kde jsem zaplatil poplatek za úřední výkon, si povzdechla: „za měsíc jsou vánoce, už aby bylo po nich, nemám ráda žádné svátky“. Její povzdech mne trochu přivedl do rozpaků, také ale k zamyšlení, co vlastně pro každého z nás vánoce a vůbec jiné svátky znamenají. Hlavně jsem si ale vzpomněl na onen naléhavě znějící lidský hlas z gramofonové desky … Mám tu paní pokladní stále před očima a její povzdech mi zní v uších, její lidský hlas. Už to nebyl žádný Jean Cocteau se svým, byť naléhavým, ale do značné míry anonymním, zobecněným hlasem, nýbrž určitý člověk s určitou tíhou anebo prázdnotou na duši. Copak je horší?
ODS před lety zvolením M. Topolánka za svého předsedu nastoupila cestu k zániku. Nyní opět potvrdila svou špatnou volbu a opět si zvolila pana Topolánka. Staronový pan předseda ODS jde do sebe, pyšně nám sdělil, že si uložil pokutu 1000 Kč za každé své sprosté slovo. Ach ty boží prostoto! Pan Klaus měl bohužel pravdu, když ho kdysi ve své proslavené sms-ce označil za prázdného. Nejsem žádný klausofil, ale pana prezidenta si vážím jako vzdělaného a inteligentního pána, s většinou jeho názorů souhlasím, včetně jeho pohledu na všeobecné oteplování, změny klimatu. Vadí mi jeho (nezastírané) rusofilství, to především a pak jistá zženštilost, charakteristická i pro jím chtěného kandidáta na předsedu ODS, Pavla Béma. Tento povahový rys má totiž (pochopitelně) na jednání obou pánů vliv. Je otázka, jak je možné, že z tehdejší ODS ještě pod páně Klausovým vedením (anebo právě proto?) vzešel kongres manipulovatelných panáků? Nic se nezměnilo. I tentokrát se nechali zmanipulovat, ani nebylo zapotřebí osobního kouzla paní Pavly (Topolánkové), dokonale ji nahradilo kouzlo chuti moci.
Nacházíme se v čase očekávaného příchodu slunovratu. Křesťanská tradice nám káže místo veselých oslav rozjímat v kruhu blízkých, a protože se život nedá zastavit, veselí se koná také, o týden později. Pomalu, ale jistě končí období krátkých dnů a dlouhých nocí, přijde jaro a zase budou zpívat ptáčci. Na světě netrvá nic věčně, doufejme tedy, že nebudeme opět dlouhých 41 let očekávat příchod jara, nových myšlenek. Nemá význam plakat nad rozlitým mlékem. Jsme přece v období očekávání příchodu, příchodu něčeho lepšího. Přičiníme-li se, lepší určitě nastane.
Abych se vrátil k paní v úvodu, chtěl bych říci, že svátky, ať už osobní, anebo obecné, které slavíme všichni najednou, jsou výrazem víry v lepší budoucnost. Onu paní nelituji, lítost pokořuje. Chtěl bych však jí a vůbec všem lidem nalít do žil víru v lepší budoucnost. Tajně doufám a stále doufat budu, že se některá má fotka někomu zalíbí, ukáže svět z lepší stránky. O změně k lepšímu nás příroda přesvědčuje každý rok, po dvou měsících „temna“ vždy přichází slunovrat a doba rozpuku života. Nenechme se otrávit pánovitými, nízkými dušemi. Mocichtivými a úzkoprsými, chamtivými lidmi. Rádi poroučejí. Nezměníme je, můžeme se jim ale vyhnout a naopak vyhledávat společnost těch dobrých, je jich dost.
