Slídil

Ve staré Spartě volaly matky a manželky na své syny a muže jdoucí do boje: „Se štítem nebo na štítě!“ Kdeže jsou ty heroické doby?

Maně člověka napadá, kdo vlastně tenkrát byl větší hrdina. Ony ženy anebo drsní bojovníci, kteří, než by se vzdali nepříteli, raděj padli. Dnes je jiná doba, lidský duch je však stejný. Opět jsme se sešli na protest proti kácení přírodní rezervace Klánovický les. Úřady povolený protestní pochod byl kromě policejního kameramana snímán ještě jakýmsi „tajemným“ mladíkem. Drze tvrdil, že je nestranný a materiál prodá ČTK. Je však jasné, že je v žoldu ničitelů lesa. Práskači rádi zůstávají v anonymitě. Jsou zbabělí a na svoje počínání za jidášský groš věru hrdí být nemohou. Proto asi mu vadilo, že jsem si ho vyfotil.

Pokojný protestní průvod došedší ke vjezdové bráně sídla ničitelů lesa tentokrát neuvítali najatí rváči, ale kupodivu stáli ve vjezdu korektní policisté a svými auty zatarasili cestu do lesa. Stejně jako při předcházejícím protestu i tentokrát odhodlaní obránci ochraňovali ničitele lesa např. před útokem maminky s kojencem v kočárku.

Za zmíněných starých časů stávávala proti sobě vojska a před bitvou na sebe pokřikovala. Na válečný pokřik šiku zastánců lesa „Budeme bojovat do posledního muže!“ nepřišla žádná odezva. Nepřítel zůstal zalezlý ve svém „hradu“ chráněném (proti komu?) Českou policií. Za pečlivého dohledu špiclovy kamery se tedy průvod vydal na cestu po vytyčené trase do cílového bodu „Přimské náměstí“, kde se v klidu rozešel.

Na závěr bych se rád vrátil ke své otázce v úvodu. Kde jsou ty doby? Jsou dávno pryč. Doba je jiná, lidé jsou ale stejní. I tenkrát se jistě vyskytovali nízcí, zbabělí práskači ochotní za peníze k čemukoli. Také však jako tenkrát i dnes jsou mezi námi nebojácní muži a ženy se srdcem na pravém místě. Nad jiné je potěšující skutečnost, že nedělní protest byl v režii klánovické mládeže a mladí lidé převažovali. Naplňuje mne radostí, že je stále dost těch, kteří se bez ohledu na zdánlivou marnost svého počínání nevzdávají. Jdou i do, na první pohled, předem prohraných bitev. Hrdost a síla lidského ducha je nezlomná.

Výstižně to vyjádřil klasik české literatury, Jan Neruda ve svých „ Písních kosmických“: Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí …my bijem o mříž,ducha lvi/ a my ji rozbijeme!