S Nečasem do nepohody

V MFD jsem četl příběh jisté ženy, jež jako čtrnáctiletá byla se svou matkou, původem Ruskou, a devítiletou sestrou odvlečena v květnu 1945 z České republiky do Sovětského svazu. Již cestou "domů" byly všechny tři znásilněny.

Za hlubokého komunismu jsem jako mladý kluk po vojně četl (zakázanou!) vykastrovanou verzi povídky A. Solženicyna "Jeden den Ivana Děnisoviče". Vyšla koncem šedesátých let za "uvolněného" režimu, přesto byla "reformními " komouši upravena, jak jsem již předeslal. Neupravenou verzi jsem dostal do ruky až po sametové revoluci. Solženicyn tam vylíčil hrůzy a utrpení, jakými vězni gulagů procházeli. Nikdo z nás si to neumí představit.

Toto vše však nebylo nic ve srovnání s tím, co musely prožít ty tři chuděry. Skály bych trhal, jaký se ve mně zvedá hněv!

Ve stejném vydání MFD studenti v anketě vypovídali, že s estébáky a jim podobnými by se mělo jednat jako s jinými občany. Zkrátka jim vše odpustit a na vše zapomenout. Nechci se nikomu mstít, o odpuštění nechť přemýšlí jejich oběti, nikdo jiný na to nemá právo. Zapomenout jejich činy však nelze.

Dáma, o níž byla zkraje řeč se musela až do roku 1989 hlásit na Stb, bylo jí vyhrožováno opětovnou deportací do sovětského ráje, prozradí-li něco ze svého 20 let trvajícího utrpení. Něco o tom, že v zemi, kde, jak se tehdy říkalo, zítra znamená včera, dvacet let otročila za nelidských podmínek. Vykonávala i pro muže těžkou práci. Źila ve špíně, o hladu a navíc byla neustála znásilńována opilými dozorci.

Nečasovi úředníci po ní chtějí kulaté razítko. Moskva má úředně potvrdit spáchané bezpráví ...

Růžolící, vypasení, dańovými poplatníky hýčkaní úředníci nechtějí o žádném gulagu ani slyšet. Sytý hladovému nevěří. Nebudu žehrat na dobu, v níž žijeme. Tupí úředníci byli, jsou a budou.

Taktně zapomínat, z duševní lenosti mávat rukou nad tím, co bylo, však nelze. To už bychom přestali být lidmi.