Gruzínci, Tibeťané i my Češi moc dobře víme, co to znamená. Malé země mají s velmocenskými zájmy špatné zkušenosti. Není to tak dlouho, kdy byly v tramvajích jedné demokratické země cedulky s nápisy „Pouze pro bílé“. Současná ministryně zahraničí tohoto státu to zažila. V živé paměti jistě všichni dosud máme úředníka jiné země, právem (!) se pyšnící demokracií, který seděl v Praze na ruzyňském letišti a doslova jen tak od pohledu třídil cestující. Ty k nám můžeš, ty ne.
Co tě nepálí nehas... Navoněných řečí, vzletných frází a nejrůznějších mezinárodních shromáždění a sněmů bylo, je a bude vždy dost. Když půjde do tuhého, bude každý (stát) hledět ze všeho vyváznout s co nejmenšími ztrátami. Vždy budou krátkozrace obětovány slabší a menší (státy a země). Před sedmdesáti lety jsme byli obětováni v Mnichově, o třicet let později se od nás demokratický svět taktéž odtáhl…
Stačí se podívat, jak se na olympijských hrách v Pekingu šťastně objímají Jirka s Vláďou a je jasné, jak to dopadne, když si Vláďa vzpomene na pískoviště uprostřed Evropy, kde si dělal desítky let bábovičky. Žádný z těch kluků není lepší ani horší. Jirka má možná lepší vychování, hlavně ale vyrůstal v jiných podmínkách. Slušně se nás ptá, jestli si na našem pískovišti může udělat malinkatou bábovičku. Když řekneme „NE“, půjde se svým kyblíčkem a lopatičkou jinam. Vláďa (by) se na nic neptal a prostě (by) si tady dělal co chtěl!
Nepitvejme žádné důvody proč a nač a hlasujme všemi deseti pro radar!!! Je to skvělá pojistka (proto se Vláďa tak mračí) a vůbec nic nás to nebude stát. No nekupte to!
