V dětství a raném mládí jsem bývával vášnivý čtenář. Dosud mám v živé paměti, jak jsem se ale marně pokoušel začíst do románu Osudy dobrého vojáka Švejka.
Dodnes si pamatuji, jak jsem tehdy knihu po pár stránkách odložil a to jsem tenkrát byl nemocný a „neměl jsem co číst".Nezaujala mne. Filmovou verzi Švejka jsem několikrát viděl a docela mne bavila, přesto příliš nechápu, čím tak Haškova kniha zaujala čtenáře i ve světě. Komoušům do značné míry Švejk, jako vojín „prohnilé" rakousko-uherské armády, vyhovoval a tak tento mýtus postavičky samorostlého lidového filosofa blahosklonně podporovali. Bylo to podle mého názoru jakési pokračování příběhu „hloupého Honzy“ z dětských pohádek, který byl nakonec chytřejší než „páni".
Měl jsem proto radost z článku „Zapomenutí vojáci" vojenského historika Ivana Šedivého v pondělní MFD (27.10.08). Autor poukazuje na důvody vedoucí k zamlčování a zamlžování vojenských tradic českých vojáků. Z českých vojáků jich v 1. světové válce padlo 10%. Každý desátý se nevrátil domů. To je hodně. Byl mezi nimi i český básník František Gellner. Češi zkrátka nejsou žádní zbabělci a už vůbec ne švejkové. Rudý komisař sovětského režimu Hašek nám příliš neposloužil, pokud se na nás, Čechy, okolní svět dívá jako na Švejky.
Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Mám být na co. Žádná ideologická slátanina sovětského komisaře Jaroslava Haška na tom nic nezmění.
