Národní park Hortobagy (Hortobagyi nemzeti park) patří ke světovému dědictví UNESCO, zastavil se v něm čas.
Pusta není pustá, je vyprahlá, ale jsou zde také močály a moře rákosu. Nikdy v životě jsem neviděl pohromadě tolik čápů, volavek a jiného ptactva. Její krása je velmi neokázalá, je skrytá v její duši. Z okénka auta ji nepoznáte, pěšky se tam nechodí. Nejlepší pohled na svět je ze sedla. Ze sedla hliníkového oře.
Táhlo mně to do míst, kudy táhli divocí válečníci. Rozlehlá rovina neposkytovala žádná přirozená útočiště. V době míru vzniklá lidská sídla byla oněmi válečníky vypalována, ničena, obyvatelstvo vražděno. Nikdo neměl více chuť se tam usazovat, proto zůstávala puszta celá staletí neobydlená. Němým svědkem dávných „civilizačních“ snah je dneska slavný hortobagyský devíti-obloukový most. Žádné město okolo něj nikdy nevyrostlo. Až v roce 1966 tam byla uměle založena vesnice Hortobagy (hortobáď). Doba se ale změnila, hordy nezkrotných bojovníků na koních vystřídali zhýčkaní turisté v klimatizovaných autech, naštěstí jich zatím žádné hordy nejsou, podívají se na most, koupí pár upomínkových předmětů a jedou dál.
Honáky koní, csikós-e (čikóše), jsem v pusztě žádné nepotkal, asi jich tam již moc nezbylo. Několik gulyas-ů (gujášů), honáků dobytka, jsem ale viděl. Jeden z nich na mně poštval psy, naštěstí mé pronásledování brzo vzdali. Je-li 35 stupňů ve stínu, nestačí českému cykloturistovi ani ostrý ovčácký pes. Zkrátka, mluvil jsem jen s jedním z nich. Můj známý neměl ostře řezané rysy drsňáckého honáka krav jak je známe z amerických filmů, ale zato mluvil plynně anglicky. Obyčejný honák dobytka. Neměl jsem odvahu ptát se, proč se naučil anglicky, či lépe řečeno, proč se očividně vzdělaný člověk stal honákem. Co také vysvětlovat, sedím doma u počítače a cítím jakýsi podivný stesk. Vrátil bych se tam, do toho širokého volného světa…
P.S.
Omlouvám se za popisky k fotkám. Z nějakého záhadného důvodu se popisky "zdrcly" u první fotky "na výšku". Nevím proč, všechny tagy jsou v pořádku. R. Kůla
Rákosové střechy jsou zde běžné, asi je to nejlevnější krytina, prasátka volně běhají po dvoře.
V tomto břehu hnízdí kolonie ptáčků jménem vlha pestrá. Na vyfocení vlh mi chybí technika, pořádný teleobjektiv.
Objížďka. Slavný hortobagyský most se opravuje. Ani nemám chuť udělat si panoramatickou fotku.
Šedý skot s dlouhými rohy - maďarská zvláštnost. Býval oblíben pro svou nenáročnost a impozantní vzhled. Do Maďarska se měl dostat při Stěhování národů v 9.-10. století po Kristu.
V této usedlosti na mně pastýř poštval psy.
Kdysi slavná Medgyes csárda (meďéš čárda), zájezdní hostinec, kde nocovávali kupci. Dnes je tam mrtvo.
Vypadá to jako zábradlí, jedná se ale o hromosvod, musí být v uctivé vzdálenosti od lehce hořlavého rákosu.
Cykloznačku používají draví ptáci jako odpočívadlo, také ji „označkují".
<img src="/blog/1525/97046/IMG_7023.jpg"<
Plynně anglicky mluvící pastýř.
Jeho usedlost ztracená v pustě.
Moderně zpracované seno v balících a vahadlová studna.Setkání středověku a 21.století.
Jeď kudy chceš …uvidíš, kam dojedeš.
Stezka ztracená v moři rákosu.
Pozorovatelna v egyekském (eďékském) mokřadu.
Pohled z věže.
Záchranná stanice Górés (góréš). Starají se zde o ptáky neschopné života v přírodě, párek orlů se tam dokonce rozmnožuje. Jejich odrostlá mláďata a vyléčené ptáky vypouštějí na svobodu.
Areál záchranné stanice.
Čapí hnízdo na stromě.
Kurgan, jakási hliněná mohyla, návrší. Je jich vícero, jejich účel není známý. Pocházejí z doby bronzové (2500 – 3000 let před Kristem). V pozdějších dobách, v době Stěhování národů, sloužily ze střední Asie příchozím Avarům jako pohřebiště. Ve 12 – 13. století po Kr. se na kurganech zřizovaly kostelíky a rovněž k nim příslušející pohřebiště.
Obec Kócsújfalu, zde jsem napočítal šest čapích hnízd na sloupech. Je to bohatá vesnice, mají zde taškové střechy.
Obec Egyek.
