Na kole na blata

Óó, jak je to vzrušující, číst si v mapě, stejně vzrušující, jako když si mladí chlapci prohlížejí fotografie nahých žen. Mapy jsou však vzrušující i v době, kdy fotky nahých žen jsou už nudné

Jedu krokem historickým jádrem městečka Lübbenau/Lubnjow. Před kapotou se motá viditelně opilý mladík, snaží se o omluvné gesto ale moc mu to nejde. Všichni lidé se usmívají a panuje smířlivá nálada. V Německu a tedy i ve Sprévském lese, lužicko-srbsky Blatech (Spreewald/Blota) se slaví Den otců. Je sice čtvrtek, ale vzhledem k tomuto bohulibému svátku je volno. Snad to najdu. Určitě jedu špatně, ale ne, skutečně musím vjet do zámecké zahrady. Ze zámku je hotel a v zámecké zahradě je kempink. Tak jsem na místě. V Lužici, oblasti kde dodnes žijí Lužičtí Srbové.¨

Kolik příjemně vzrušujících večerů jsem strávil nad mapou a tak hloupě jsem si to naplánoval. Honilo se mi hlavou, když jsem s potížemi hledal místo pro postavení stanu. Vzhledem k volnu je kempink plný.

Ještě asi dvě hodiny bude světlo, vyrazím tedy na průzkum. Projel jsem si na kole historický střed městečka a se zalíbením si prohlížel ukazatele zvoucí na cyklistické trasy. Bezva, Němci od nás okoukali i turistické značky, červená, žlutá mezi dvěma proužky bílé. Kromě toho jsou tady ukazatele s barevnými kolečky, ano to je místní značení a pak ještě značka s okurkou na kole. Tak to je ona Okurková cyklistická trasa (Gurkenradweg), která je vyznačená na mapě a pak ještě cyklistická trasa po místech, kde se vyskytují jeřábi, ptáci velcí jako čápi.

Kraninchenradweg , Jeřábí cyklistická trasa je označená symbolem letícího ptáka. Jen tak mimochodem, čápů je v tomto kraji tolik, že na ně nikdo nijak zvlášť neupozorňuje, pouze čapí hnízda jsou ohlašována značkou „Storchennest“ (čapí hnízdo). Také volavek a zvláště kachen je zde požehnaně. Prostě ráj milovníků přírody, cyklistů a vodáků. Po krátké projížďce ještě plánuji trasu na zítřek, snad nebude mrholit jako dnes.

Ráno je sice zataženo, ale sluníčko se ještě určitě ukáže. Noc bylo docela chladná, vařím si čaj a po snídani vyrážím na trasu, kterou jsem už nejednou projel prstem na mapě. Nechávám se vést značkami a po pěkné cyklostezce svižně šlapu směr obec Lehde, srbsky Ledy. Je to moc zajímavé místo, chalupy s rákosovou střechou, očividně slouží pouze k rekreaci. Trvale obydlené objekty mají praktičtější taškovou krytinu anebo plechovou, úspěšně tašky napodobující, včetně barvy. Mířím do místního skanzenu (Freilichtmuseum), otvírají až 10 hodin, nechce se mi déle než hodinu čekat. Vydávám se krásným lužním lesem do vesničky Leipe, srbsky Lipje. Jasně, název se odvozuje od názvu stromu lípa, dočítám se v průvodci. To ostatně není nic zvláštního. Ve zdejším kraji. Nalezneme zde např. místo Wolschina, Duben, Mochow a jiné… Když už jsme u těch olší, zdejší lužní lesy jsou tvořené z 98% olší černou, zbytek připadá na břízy, topoly a duby. Z tabulí, které jsou rozmístěny podél stezky vedoucí lesem se dozvídám, že olše černá se pozná podle tvaru listu. Vypadá jako vajíčko v řezu. Asi by mne to nenapadlo, zadívám se pozorněji a opravdu, na užším konci „vajíčka“ je stonek listu. Informační tabule jsou rozmístěny poměrně hustě. Jako obvykle autoři naučných textů se zaujetím líčí, co je tam druhů zvířat a ptáků, rostlin a brouků. Všechno je doplněno barevnými obrázky avšak jako obvykle z bohaté flory a hlavně fauny není nic vidět. Zvířátka jsou prostě dobře schovaná a snad je to tak lepší. Myslím, že ve zdejších nepřístupných lesích se jim žije dobře a na otravné turisty nejsou zvědavá. Jedu podél mnoha kanálů a po překonání jejich nadjezdů jsem v Leipe/Lipje. Hned u vjezdu do vesnice vidím skupinu cyklistů, něco si prohlížejí. Musím to také vidět!To je nádhera, jsou zde miniaturní zdymadla i s plavební komorou. Nejkouzelnější je, že to všechno je vrcholně funkční a ….samoobslužné. Vzhledem ke svým rozměrům dokonce pouze na ruční pohon. Právě projíždí jedna z pramic, vezoucí turisty. Okružní jízdy po kanálech sprévského lesa jsou nabízeny na mnoha místech. Doba jízdy od 2 do 8 hodin. Lodníci samozřejmě zastavují u různých lesních hospůdek, kterých je zde opravdu mnoho, ale aby náhodou cestující nezahynuli žízní, mají pod lavičkami basy s pivem, viděl jsem i loďku s pánskou společností, kde se čepovalo ze soudku. Výletníci sedí na lavičkách ve směru jízdy a vesele hodují. Jedí a pijí. Není divu, že na konečné vystupují pánové v povznesené náladě a poněkud nejistým krokem. Po tak dlouhém pobytu na lodi člověk odvykne pevné zemi. Tyto scénky se dají dobře pozorovat nejen u plavebních komor, ale i z můstků, které jsou poměrně vysoko nad vodou, aby zde mohli projíždět nejen loďky s turisty, ale hlavně s nákladem, např. sena. Zde se totiž všechno přepravuje po vodě.

Kromě spousty cyklistů potkávám pasoucí se kravičky s telátky, jsou očividně spokojené a to se mi moc líbí. Jede se mi hezky, navzájem se míjející skupinky cyklistů se na sebe usmívají a občas něco veselého prohodí. Někdy i na moji adresu, bohužel jim nerozumím ani slovo, tak se na ně aspoň usmívám, stejně na mou odpověď nečekají. V klidu si prohlížím zdejší krajinu. Je to čistá rovina, jak jinak v zemi vodních kanálů. Přesto se však liší se svým duchem od mého rodného Polabí, nebo Třeboňska. Blížím se k jednomu ze zdejší výletních cílů s názvem Waldschlößchen. Nic mne zde nezaujalo, a tak vzhůru do přírody. Stále jedu po místních značkách po tzv. Gurkenradweg (Okurkové cyklotrase) a jsem celkem spokojený. Chci dorazit do Straupitz, lužicko-srbsky Tšupc. Je zde větrný mlýn, podle příručky jediný třílopatkový mlýn holandského typu v Německu. Opouštím lužní les a louky, cesta vede po ne příliš frekventované asfaltce zemědělsky obdělávanou krajinou. Na okurky je brzo, ale na jednom poli nabízejí chřest. Konečně dorážím k větrnému mlýnu. V každém případě je to pozoruhodná technická památka. Zdá se mi, že je to poutní místo cyklistického nárůdku.Jinak než na kole sem nikdo nedorazil. Nahlížím do muzea v útrobách mlýna, ale největší dojem na mne dělá obrovská hřídel, složená ze čtyř mohutných dubových kmenů. Leží venku pod přístřeškem. Jedná se o původní díl, sloužící asi 8O let až do roku 1927. Dlouhá léta nebyl mlýn v provozu, ale nyní se opět jeho lopatky točí. Dříve se mlýn používal k mletí obilí, řezání dřeva a lisování lněného oleje. Jedu dál směr Byhlegurersee, srbsky Běla góra (čti běla gůra). Ona ta zdejší lužická srbština velmi připomíná polštinu. Cestou k Bělohorskému jezeru dneska poprvé zabloudím. Značky se nějak ztratily. Naštěstí jsou domorodci velmi vlídní a ochotně mi ukazují cestu. Na pláži u jezera není ani noha, na koupání je opravdu zima. Na tabuli s nabídkou u místní restaurace mne zaujal nápis křídou: najezte se u nás, nevyhládnete a my nezkrachujeme. Jdu blíže a na jídelním lístku mimo jiné vidím zdejší typické sprévaldské jídlo: tvaroh se lněným olejem a brambory. To si nemohu nechat ujít a navíc je zachráním před krachem, říkám si. Typické jídlo místních obyvatel nebylo špatné, ještě před tím polévka denní nabídky, samozřejmě chřestová. Místní hospůdka je zachráněna a já nasycen ujíždím po asfaltce do obce Burg/Borkovy. Potkávám auta a motorkáře, ale jiné cesty neznám. Na kraji městečka vyčnívá místní zajímavost, vyhlídková věž Bismarckturm. Je z ní pěkný výhled do okolí. Nedaleko od věže je Kräutergarten, doslova Bylinková zahrádka. Na prohlídku mám asi minutu, protože už zavírají, škoda. Pomalu myslím na návrat do kempinku, mám ještě v plánu bývalé slovanské hradiště Raddusch, ale…. Na Okurkové cestě jsem zvolil špatný směr, domorodci znalí místních stezek mi sice ochotně a podrobně líčili cestu, ale… Dopadlo to tak, že po více než hodinovém bloudění jsem byl opět v Burgu…

Po poradě s mapou jsem zamířil zpět do kempinku, jinou cestou, než jsem přijel, ale dokonale vyléčený z iluze, že Němci od nás okoukali turistické značení. Tedy, abych pravdu řekl, místní značení ( červená a žlutá kolečka) které vás neomylně vede k nějaké lesní hospůdce, funguje bezvadně. Tímto způsobem jsem se zorientoval a spolehlivě jsem dorazil do cíle. Záchytným bodem byla známá restaurace Wotschofska (čti votčovska, asi zkomolenina lužicko-srbského „volšovská“), odkud to už bylo jen pár kilometrů.

Večerní rekapitulace byla jasná. Okurková, Jeřábí a jiné cesty jsou sice označeny příslušnými logy, ale cyklista jedoucí po určité trase neví kam jede. Jistá je pouze ona trasa…

Až v nějakém uzlovém bodě se člověk dozví, že místo na jih jede na sever.

Na mapě to tak nevypadá, ale např. „Okurkové trasy“ se v některých místech křižují a není jasné kam která vede. Jsem dost unavený a rozladěný. Po večerním „vyvolání“ fotek v notebooku navíc zjišťuji, že foťák nezaostřuje nekonečno. Mám po náladě. Dost krajinářských fotek jsem hned s lítostí vymazal.

Druhý den jedu do skanzenu v Lehde/Ledy, nechci si ho nechat ujít a dobře jsem udělal. Skanzen je velmi zajímavý, jsou zde dobové fotky místních obyvatel a domků, ukázky místních řemesel. Zpracování lnu, modrotisk, stavba loděk. Dozvídám se, že se zde pěstuje vynikající křen, dost podrobně je zmapováno pěstování okurek. Někdy před 70ti lety například chránili před mrazem okurkové sazeničky olejovaným papírem. Plastové folie tenkrát nebyly.

Nemůžu fotit krajinu a tak mne zde po prohlídce skanzenu už nic nedrží. Jen ještě musím vyzkoumat, jak je to s jeřáby. Vypravil jsem se k obci Freesdorf, kde je jedno z velkých shromaždišť těchto zajímavých, ale dlužno podotknout tažných ptáků. U místní vyhlídkové, 15 metrů vysoké, věže je s německou důkladností zpracována statistika výskytu jeřábů. Podle grafu jich je zde nejvíce v říjnu. Bylo jich napočítáno neuvěřitelných 45OO kusů. Úchvatný pohled na obrovská hejna letících ptáků si nemohu nechat ujít a tak říjnu budu na internetu sledovat místní předpověď počasí a ve vhodnou chvíli vyrazím. Vím, že se sem vrátím a nejen kvůli jeřábům. Zdejší krajina má neopakovatelné kouzlo a moc toho zůstalo neprozkoumáno.

Proč sem jet? Jsou zde desítky kilometrů cyklostezek ideálních pro pohodovou jízdu zajímavou krajinou protkanou vodními kanály, stranou dopravního ruchu.Z Prahy je to 260 km, to není daleko a k vidění je to, co doma není. Jedná se navíc o spořádaný a bezpečný kraj. Ideální místo pro klidnou dovolenou. Již doma prostřednictvím internetu (www.spreewaldportal.de), získáte spoustu informací kam jít a co navštívit včetně podrobné předpovědi počasí pro jednotlivé vesnice (!). Program přinejmenším na 14 dní je bohatě naplněn. Pokud ovšem nejste náruživí cyklofotoamatéři a neporouchá se Vám foťák jako mně. Pak pojedete domů třetí den. Ach jo.