Můj harém

Lásek mám vícero, jednu z nich, až dosud tajnou, vám představím.

V jednom z diskusních příspěvků jsem byl napaden, že se „bojím“ profesionálů a proto se označuji za fotoamatéra. Trochu jsem nad tím přemýšlel. Slovo amare – milovat, dalo vzniknout slovu amatér - milovník. Jsem fotoamatér, tedy milovník fotek, focení? Ano, to skutečně jsem!

Srdeční záležitostí jsou pro mne, mimo jiné, vlčí máky, nebo-li máčky. Mám-li něco rád, s oblibou používám zdrobněliny a máčky, jichž mám několik set, jsou mojí velkou láskou, všechny jsem nafotil v roce 2007, letos jich přibylo jen pár. Z technických důvodů se obtížně fotí. Každý, i sebemenší, vánek rozhýbe jejich okvětní lístky. Dost často, takřka ale pravidelně, vane slušný vítr a tak máčky uhýbají hlavičkami, každou chvíli jsou jinde. Špatně se zaostřují, o kompozici ani nemluvím. Těmto „potížím“ navzdory jsem je moc rád fotil a fotit budu. Jak tak volně vlají ve větru, voní svobodou, volností, nespoutaností. Jakoby si s vánkem povídaly o modravých dálkách, kde všude byl a kam ještě má namířeno. Ač jejich řeči nerozumím, rád jim naslouchám. O čempak si asi šeptá máček s pastuší tobolkou? Poklekněte a zaposlouchejte se, otevřete svou duši ševelení větru, mazlivému pohlazení trávou. Rád nastavuji tvář jejím jemným dotekům, vzápětí rozmarně uhne a dál hrdě vlaje ve větru. Nedá se ujařmit.