Mha přede mnou, mha za mnou

Tak nějak se to píše v pohádkách. Nezvu Vás do žádné pohádky, ale do lesa … Máte-li smutek na duši, nesvěřujte se strýci Artuši ani tetě Sally. Vyberte se do lesa.

Les, jako každé dílo přírody je vždy krásný, pokaždé jiný a přece stejný, nikdy se neopakuje, pokaždé má co říci. Nic po Vás nechce, jen se mu otevřete, naslouchejte. Sdělíte-li mu nějaké své tajemství, určitě ho nevyzradí. Les obejme svým tichem, drsná kůra staletých dubů pohladí na duši. Svěřte mu své žaly i radosti, má pochopení, už něco zažil. Mrazy, letní vedra, vichřice, sucha i prudké deště. Sdělený žal, poloviční žal, sdělená radost, dvojnásobná radost, praví moudrost předků.

Tak pojd´te, les je zahalen do mlhy, světlo je měkké, konejšivé, vzduch je prosycen silnými svěžími vůněmi, barvy jsou ve vlhkém vzduchu syté, jakoby hmatatelné, plné různých podtónů. Les nic nechce, jen dává, nic nebere. Nechte ho žít a bude nám stále poskytovat útěchu, přinášet radost. Nabízet úkryt před tupými a chamtivými lidmi znajícími pouze cenu peněz.

Tak už dost řečí, ponořme se do lesního ticha. Fotil jsem včera.