Hrnečku vař!

Tu pohádku snad každý zná. Z hrnečku se k nezastavení valila krupicová kaše.

S fotkami je to podobné. Náměty se valí ze všech stran, také k nezastavení. Co fotit dříve? Tentokrát přišly na řadu hlohy, jejich květy. Každý kvítek je jiný, má odlišnou náladu. Stačí, aby se slunce schovalo za mraky a to samé vypadá náhle zcela jinak. Změnila se barva světla, jeho kontrast. Sluníčko je hravé, vykoukne z mraků, pár jeho paprsků prosvitne hustým křovím, jako bodový reflektor osvítí kousek scény. Srdce se mi rozbuší, to je ono, to je záběr! Než ale si obrázek uspořádám na matnici, je slunce opět za mraky. Často je to otázka vteřin. Trpělivě čekám, až zase vykoukne, trvá to někdy dost dlouho, i čtvrthodinka je dlouhá. Když konečně sluníčko zase svítí, je už fotka pryč. Nepatrně se posunulo po obloze a úzký paprsek jeho světla už míří někam jinam. Je to vzrušující lov, při kterém člověk zapomíná na čas. Až když světlo ustoupí stínům, uvědomím si, že ten den už nic nevyfotím, zůstane po mně jen udupaná tráva. Příště snad budu mít více štěstí. Je-li zataženo, další záběr bude muset rok počkat, až bude slunce v té správné poloze.

Nyní, v zimě, si rád připomenu přívětivé jaro, vzrušující chvíle při focení a těším se na vzduch plný vůní, na hry světel a stínů a barev. Nejraději bych kvítky hlohů představil všechny, ale nejde to. Je jich moc.

Všechny fotky vznikly za dvou krásných květnových odpolední (13. - 14.05.08).