Divoké třešně

Nerad bych sklouzával do laciné sentimentality, ale každý rok v lese obdivuji květy třešní z náletu.

Nikdo je zde nesázel, ani ty šťastnější na kraji mýtin nejsou, až na výjimky, většinou nijak mohutné. Uvnitř lesa stojí trochu plaše, jakoby tam ani nepatřily, vytáhlé a hubené, jak se derou za světlem v konkurenci ostatních stromů. Nemají tak bohaté koruny a květy jako jejich statné, rozložité sestry na výsluní v alejích a zahradách, nesměle nabízejí jen hrstku kvítků. Stojím před nimi v tiché pokoře, nemůžu se od té podívané, hry světel a stínů, odtrhnout. Je to málo anebo hodně? Ke štěstí mi to ale stačí dokonale.