Každý rok se vždy na jaře v souvislosti se změnou času ozývají různí uzívaní rozumbradové s tím, jak jsou nevyspalí.
Nemajíce jiných myšlének, je to skvělá příležitost jak o sobě dát "neotřelým" způsobem vědět. Musím se přiznat, že letní čas netrpělivě očekávám. Jsem totiž noční typ, rád ponocuji a navíc hrozný lenoch. Prostě nerad brzo vstávám.
Celý týden mne budík nemilosrdně vyhání z pelíšku už v půl páte ráno a tak si rád přes víkend trochu přispím. Vstávám až v osm. Jak jsem rád, že podle slunce je teprve sedm hodin. Já bych totiž v sedm dobrovolně nevstal. Je to na mně moc brzo.
Je tady ještě jeden pádný důvod pro letní čas. Koncem března začínají zpívat ptáčkové. Někde jsem četl, že to je jejich reakce na světlo. Nevím, nevím jak to bylo myšleno. Ptáčkové začínají zpívat za tmy. S přibývajícím světlem pěveckých výkonů ubývá. Teritorium je potřeba vyznačit za tmy nebo za šera. Jak se rozední, začíná sháňka za potravou a na žádný zpěv již není čas.
Vstáváme oproti slunci o hodinu dříve a díky tomuto posunu si užívám ptačích koncertů déle, než kdybych vstával podle slunce. Do práce jezdím na kole a na jaře, v době ptačích zpěvů, jezdívám pomaličku, pomalu. Nemohu se nabažit těch nádherných rán plných toho nejkrásnějšího zpěvu.
Jak jsem rád, že nežiju v žádné exotické zemi pod palmami. Tamější krásní, pestrobarevní ptáci neumějí zpívat, vydávají pouze nelibozvučné skřeky. Takový kos, v nenápadném černém kabátku, zpívá tak nádherně, že se to ani vypovědět nedá. A tak je to se vším. Není všechno zlato, co se třpytí.
Je o hodinu déle vidět a můžeme se tedy o hodinu déle radovat z krás tohoto světa. Díky za letní čas.
