Obkročák aneb o stěhování svobody

O nejhrubší dichotomii druhů moci — vládě ducha, nebo vládě majetku. O diferenci svobod projevu chudáků. Příště o druzích lidí — krátká teorie tříd.

I. Dva druhy státu

V nejhrubším rozlišení vidím dva druhy vlády – vládu politické moci a vládu majetku.

Vláda politické moci vlastní všechen výrobní majetek v zemi. Rozhoduje o tom, komu svěří dočasnou správu částí tohoto majetku podle toho, jakou oddanost vládnoucí politické moci možný správce majetku osvědčuje. Dovolí mu trochu zbohatnout ve srovnání s pozadím dělmíků.

Pozemky pod rodinné domky obyvatel vláda svěřuje do “trvalého užívání”, nikoliv do majetnického vztahu. Obyvatelé země mohou vlastnit jen drobné spotřební věci, auta a domky.

Dočasní správci majetku musí oddaně sloužit vládnoucí politické straně a její ideologii.

V politické propagandě je výrobní majetek “vlastnictvím všeho lidu”, ale to je fráze bez obsahu. Ve skutečnosti jsou vztahy majetku nejasné.

A vztahy politické moci nad Slunce jasné.

V Česku se říkalo: “Dělnická třída ústy stranických představitelů pojídala plody své práce.” Moje babička říkala o komunistech: “Co je tvoje, to je moje. A co je moje, do toho ti nic není.”

Vláda majetku chce mít sama co nejméně majetku. Trvalí majitelé výrobních prostředků rozhodují o tom, komu svěří dočasnou politickou správu ve státě a obcích. Podle toho, jakou oddanost politik majitelům osvědčuje.

Politici se odvděčují za politickou moc bohatým majitelům tím, že prohlašují vztah majetku za posvátný a neporušitelný, a vskutku jim ho represivní mocí ochraňují. Odvděčují se tím, že stát a obce prohlašují za špatné vlastníky.

Politici musí oddaně sloužit majitelům.

V politické propagandě zdrojem politické moci je veškerý lid, ale to je fráze bez obsahu. Ve skutečnosti jsou vztahy politické moci proměnlivé, nejasné.

A vztahy majetku nad Slunce jasné.

Po roce 1989 dělnická třída rukama politických představitelů darovala plody své práce novým majitelům. Utržený drobný peníz později rukama svých politických představitelů předala novým majitelům bank na uspokojení dluhů, které šťastní obdarovaní udělali u bank a pak nesplatili.

II. Kritika, která kritika bolí

Za vlády politické moci nesmějí obyvatelé kritizovat vládnoucí politickou stranu a její politiky. Všechny kritiky vláda tvrdě trestá, neboť se jimi cítí ohrožená.

Divoká a svévolná kritika je možná v oblasti výrobních vztahů.

Dělníci sprostě nadávají mistrům, mistři stavbyvedoucím, stavbyvedoucí vedoucímu výroby, hlavnímu stavbyvedoucímu a vedoucímu střediska, … A nikoho to nesere. Lítáme v tom všichni.

Přinutit někoho k práci je politický úkol mistra, stavbyvedoucího, …

Nikdo nenadává předsedovi stranické buňky, okresnímu tajemníkovi strany, …

Za vlády moci majetku nesmějí pracující kritizovat majitele, který jim “dává práci a živobytí,” a jeho pohůnky. Jednou si někdo otevře hubu na manažéra, a hned letí na dlažbu.

Pracující se mohou do sytosti vyřádit v kritice politiků. Mohou nadávat co nejsprostěji všem politikům spravujícím stát a obce, a nikoho to nebolí, odesílatele ani příjemce. Je to jen šaškárna.

Politici se bojí jen nepřízně velkých vlastníků.

Má to svou logiku – za vlády politické moci práce nejde, skoro nic se nedaří vyrobit dobře, ale politická represe funguje dobře. Za vlády majetku práce jde jako na drátkách, všechno je streamlined, restructured a downsized, ale politika se chronicky nedaří.

Mistříci a stavbyvedoucí jsou za vlády politické moci de facto slouhy politiků, za vlády majetku slouhy majitelů firmy.

Za komunistů v Česku dělník hrubě nadával mistrovi a mistrovi byla vytknuta špatná politická práce s pracujícími. Kdyby dělník vynadal tajemníkovi komunistů, tak by se jeho děti nedostaly na gymnázium. Kdyby za kapitalistů v Česku dělník vynadal mistrovi, vyletěl by hned na dlažbu. Ale starostovi může nadávat, jak chce.

Za vlády politické moci se v médiích probíral “boj o zrno” a dojivost dojnic. O skutečných zákulisních bojích politiků nepadlo ani slovo.

Za vlády majetku rolníci vztekle rozlévají mléko po dálnici, pískají na píšťalky a tlučou na buben před ministerstvem, a v médiích se hojně propírá nicotná politická komedie slouhů majitelů.

Nepříjemné překvapení silničářů každoroční sněhovou nadílkou je tématem propagandy obou druhů vlád. Všeho do času, jen počasí trvá.

Za vlády politické moci mohl místní tajemník vládnoucí strany mocensky rozhodnout o tom, že nějaké umělecké dílo se neuskuteční, protože je nepřátelské moci.

Za vlády majetku je to pro politika téměř neschůdné. “Hlídací psi demokracie” by ho ukřižovali. O tom, které umělecké dílo se neuskuteční, potichu rozhoduje majitel televize, galerie, divadla, nakladatelství, …

Lidé jsou stále stejní. Ti, kteří by za vlády politické moci byli profesionálními tajemníky pro všechny povinného svazu mládeže, jsou za vlády majetku břitkými nadějnými manažéry. Ti, kteří by tehdy museli mlčet o politice, musí teď mlčet v práci.

Vláda ducha, ve které oslábne vůle k moci, se dá rozfouknout jako pápěří – rozpustilým a dovádivým skotačením davu pracujících v ulicích. Vztahy majetku za vlády majetníků se nedají změnit bez krvavé války o majetek. Bohatci se nevzdají výrobního majetku tvořícího zisk jen proto, že shluk občanů zvoní klíči na ulici.

Proč si lid Česka nechal skoro celý stát rozkrást rozhodnutím politiků? Protože lidé nebyli de facto majiteli, nepožívali žádné právo majitele. Kromě toho, že mohli užívat část výrobního majetku ke své obživě (dělník si nemusel kupovat nástroje a stroje) a mohli se procházet mezi poli, po lese.

III. Žert

Milan Kundera ve svém románu Žert o době vlády jedné politické strany citoval žertovnou pohlednici, kterou žertéř poslal své milé:

Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!

Trockij byl mrtvý nepřítel státu. Straníci kvůli té pohlednici vyloučili Ludvu z university.

Za vlády majetku by vedení firmy monitorovalo e-maily zaměstnanců. Ludva by musel napsat něco jako

Manažér smrdí blbostí. Seru na práci. Stávkuj také!

Co by provedl manažér Ludvovi, kdyby ho posluha na e-mail upozornil?

IV. Hybrid

Do mého ornamentálního schématu se nehodí diktátorské vlády jedné politické strany, které sice svévolně rozhodují, komu majetek dají a komu ho vezmou, ale mezitím ho majitelům vskutku nechají.

Řekl bych, že tak se děla Třetí říše a děje se Čína, Rusko, některé země Jižní Ameriky, …

V takové zemi se žije nejhůř, protože chudí pracující nemohou vypustit páru ani na poli práce, ani na poli politiky.