My, sádelňáci

“Nejsme přece ve válce, abych musela jíst margarín,” říká mi Maria. V jejím nákupním košíku vidím hotovou cholesterolovou smršť

Kromě chleba a vína taky půlkilovku másla, kousek sádlem řádně prorostlé syrové slaniny (pancetty) a tučné čerstvé mléko. Zeleninu nebere. Cokoliv zeleného si místo salátu naškube pod oknem, teď na jaře i mladé pampelišky.

“I pampeliškové listy snižují cholesterol,”  říká a prohlíží si mou statnou postavu. Nejsem přece horská kráva, abych požírala hořké pampelišky!  Vysoký cholesterol se tu objevuje u každého druhého, ale málokdo jej řeší nějakými chemickými pilulkami. Marii jsem kdysi chodila vypomáhat do domácnosti, a při uklízení (již uklizeného) jsem nakukovala do malinké kuchyně, co zrovna kuchtí. Ráda mě poučovala, jaká je zdejší typická severotialská kuchyně zdravá. Pokaždé smíchala rozpuštěnou dobrou hroudu másla s drobně nakrájenou zeleninou. Pak přihodila kousky masa či konzervu tuňáka s hrstí čerstvé šalvěje, rozmarýnu, černý pepř, a nechala půlhodinku bublat. Přidala vařené těstoviny, a ještě minutu vše promíchávala na mírném ohni. Talíř s přemaštěnými, ale lahodnými těstovinami byl vždy výrazně menší než vedlejší talíř se salátem. Většinou s hořkou červenou čekankou.

Místní domorodci říkají, že k mastnému se musí všechno hořké a nejraději červené. Čekanka je proto ideální. Někteří borci si rčení vykládají po svém a vyžahnou po mastné bombě kromě čekanky i několik panáků bylinného likéru. Výsledky krve mají však fascinující i v devadesáti. Ti trochu mladší se snaží zhubnout a předejít budoucí zdravotní šlamastyce (kdyby náhodou neměli tak tuhý kořínek jako ti likéroví devadesátníci).

Jako třeba  jeden krásně dubově rozsochatý padesátitelý zrzek - pokaždé mi sem  těžce přifuněl a stěžoval si na krátký dech.  Nadváha a ten zpropadený cholesterol, to je už krůček k závažné kardiovaskulární příhodě! Tomu se musí okamžitě předejít!

Se zrzkem jsem stejný ročník narození. I postavu máme obdobnou. Já jen méně funím a mám kapánek větší prsa než on. “Hele, já tě znám snad od narození. Musíš se mnou na sraz ročníku!” lákal mě pokaždé, a mé námitce, že jsem s ním opravdu do školy nechodila, nerozuměl. Pak jsem pochopila proč. Čas od času se tu objevují plakáty na sraz lidí, narozených v určitém roce, například 1963. Sraz určitého ročníku, takže všichni, kdož jsou narozeni v tomto roce, se sejdou v pizzerii ve městě. A nedohadují se, kdo je z béčka či céčka. Někteří spolu nechodili ani do školky, natož do školy, ale pár sklínek prosecca či dvě malá piva udělají z jedinců obrovskou italskou stmelenou familii.

“Nemám ti objednat bednu margarínu místo másla?” nabídla jsem zrzkovi v dobrém úmyslu. Něco jako Ramu či Floru tu normálně neprodáváme, ale co bych pro něj neudělala. Jenže ta má margarínová nabídka měla stejný účinek jako bych prohlásila o jeho elegantní manželce, že žere psí kakání. Byl znechucen, a abych neztratila jeho sympatie, převedla jsem mou margarínovou nabídku v legraci. A zatajila mu, že jsem se pokaždé vracívala z Čech s pár vaničkami poctivé Ramy.

Víte proč? Protože Rama se přece tak dobře maže na chleba, líp než máslo. Protože voní jako kdysi obdobné Juno, a to mi připomíná fajn telčské dětství. Protože jsem naprosto doblblá z nafasovaných autobusových časopisů, plných reklam o prospěšnosti rostlinných tuků v nafešákovaných obalech s desítkami informací, proč jsou tak zdraví prospěšné a vy bez nich nemůžete existovat.

Nikdy jsem zde neviděla reklamu na margarín. Ani v TV ani v novinách. Taky neznám žádného Itala, který by se margarínem krmil.

Ten můj milý zrzek se mi na něj též vybodl, jakýpak margarín. Za půl roku shodil deset kilo, a to i přesto, že požíral vysokocholesterolové máslo a  tučné uzeniny. “Jo, jím menší porce, a méně mastím. Ale každou sobotu, Marto, sobotu večer mám hody “ zamrkala na mě jeho už nezateklá očička se zrzavým kartáčkem okolo. Hřeší grilovanými klobásami, baccalou (ryba, vařená v mléce, oleji a sýru, smrdí jako syrečky, leč chutná výtečně) anebo pěkně prorostlou opečenou slaninkou. Ale jenom jednou týdně.

Nevyloučil máslo ani ho nenahradil žádným válečným margarínem, jenom omezil množství,a přidal pohyb. Každý večer po práci - i přes únavu - se prochází dva tři kilometry podél řeky. Jeho dech se prodloužil, je švarnější a omládl, s každým kilem o má rok méně. Na sraz jeho ročníku s ním zatím nepůjdu. Vypadala bych dnes vedle něj jako jeho rozsochatá máti.

Zatím se pokouším z hlavy zcela vytlačit prospěšnost a výhody válečných margarínových tuků a prošlapávám si cestu podél řeky. Jenom si často říkám, není-li trochu šprochu a pravdy na úsloví, že podle dlouhodobých statistik se mírně obézní ženy dožívají vyššího věku než muži, kteří jim to o jejich obezitě říkají:-)