Kolik si dáš kostek piva?

„Přece to nevyliju!“ škudlím nad patnácti  litry zbylého piva z narozeninového soudku. Největší pozvaní pijáci lehli na střevní chřipku a nedorazili. Vylít pivo do kanálu krysám? S krysama nikdy nepařím!

Časně ráno sešel manžel dolů otevřít kufr auta, a zalomcoval sudem. Z včerejší oslavy v něm zbylo patnáct litrů. Sud se musel dnešní ráno do hodiny vrátit, a ranní slunce začalo pálit jako pominuté. Zkusil se napít. Dostal do sebe ledva pár hltů. Skoro jako pivní harakiri. S plastikovým kelímkem v ruce lákal sousedku, venčící dva psy: „Dobré ráno, nechcete se napít?“ Kupodivu takhle po ránu nechtěla. Nechtěl ani další venčící soused. Navíc jejich pohled dostal ten zvláštní, podezřívavý úhel, který naší rodinné reputaci nevěštil zrovna strmý vzestup...

„Asi je brzo,“ řekl mi po návratu domů. „Zkus to ty.“ Co mám zkusit? Hodit do sebe patnáct litrů včerejšího piva nebo ho nějak zachránit? Myslím pivo? Není čas. Přelila jsem pivo do dvou plastových kýblů a manžela poslala vrátit sud. Odjel rád, doufajíc v mou genialitu.

Co další sousedi? Dám jim zdarma celý kýbl. Mačkám na všechny zvonky, jako záškodnická pionýrka. Dva pánové mě slušně odmítají. Bydlíme tu zatím pár dnů, a moc nás neznají. Dáma s kýblem piva je pro ně stejně nebezpečná jako svědek Jehovův.

Bezdomovci. Jasně, kde jsou? Mávám na procházejícího mladíka ošoupaného vzhledu. Kouká na mě jako na nějakou holotu. „Pivo ne, ale vy byste si nedala říct, paničko?“ Nedala, opravdu ne. Couvám s oběma kýbly domů a několikrát se pocákám. Evidentně smrdím. Kalhoty můžu ždímat. Kdepak je můj ranní postřik Ninou Ricci  L´Air Du Temps? Předražený parfém, který prý promění každou ženu v neodolatelnou jemnou žínku, a drsňáci se začínají smyslně rdít? Teď nejsem přitažlivou žínkou, ale pořádně nasáklou pivní houbou.

Příčí se mi vyhazovat potraviny, obzvláště plné vitamínu B. Co pivo zavařit? Švestky v rumu taky nejsou k zahození, ale v pivu? Možná mám pár švestek ještě v mrazáku...nemám, došly. Ale ten mrazák... rozhodně mrazák!

Jsem pivní průkopnice. Zmrazím pivo! Přelévám ho do barevných plastikových krabiček. Pivní skládačka postupně vyšoupává z ledničky ven přebytečné jogurty, zeleninu a mléko, které končí na balkóně. Nejvíc krabiček narvu do mrazáku, výměnou za zmrazené maso. Desítky, stovky malých pivních kostiček. To se nezkazí ani za půl roku!

Vracející (na počátku slova není Z) se manžel je z mého zmrazeného piva v kostkách nadšen. Mám ho přidávat do každého jídla, ani kostku nazmar. Kuře na pivu i sójový guláš vstřebaly jenom litr. Navíc každé otevření ledničky mění naši kuchyň v nádražní putyku. Z dobrého piva se stal odporný větrák, vábící jedině přiožralé vosy a jinou havěť.

Vařím jedinečnou pivní cibulačku, kapustové pivní závitky a pivní buchtu pro fajšmekry. Až na to, že tyto lahůdky neviděly pivo ani náhodou...ale pst! Kašlu na to. Začínám tajně krmit pivem krysy prostřednictvím výlevky v dřezu.

Konečně. Tekuté zvětralé pivní lego je zlikvidováno. V ledničce nezbyl ani lok. Zato mrazák stále praská ve švech. Na pivní kostky si nějak netroufám. Naštěstí se u nás stavil kamarád. Fajn chlap, i když si taky svých „pár“ za život vypil. Venku pařák, u nás chládek s výčepním odérem. Ideální prostředí pro tyhle týpky. „Mám pro tebe bombu,“ říkám. „Pivo v kostkách - kolik si jich dáš, zatím dvě?“ vyklepnu mu na talířek dvě krychličky. Dám si jednu s ním. Je nepředstavitelně hnusná a šíleně hořká. Kamarád je mým nápadem – nebo mnou? - očividně okouzlen. Kam se hrabe údajná rafinovanost Niny Ricci na mé rafinovanější originální pivní kostičky. Pivní znalec nám nakonec zdolal půlku mrazáku!

Výjimečně jsem si odskočila od italských zážitků k jednomu téměř zapomenutému českému. Dostali jsme deset plechovek místního italského piva. Za pár dní by prošlo, tak jsem si vzpomněla – a hodila ho na mrazák. Mám už o pár let i zkušeností víc, takže dneska přesně vím, jak s ním naložím. Skvěle mi poslouží při zatlačování boulí dětí...