Když se chvěje země

I na zemětřesení se dá zvyknout. I když si to Češi neumí představit, protože v Čechách se země nijak zvlášť nechvěje. Platí to však – jako ostatně všechno - jen do jisté míry. 

Dnes, v neděli 20.5.2012 ve 4:04 zasáhly sever Itálie nedaleko Ferrary otřesy o síle 5,9 ML. Mimochodem v roce 2009 o něco níže srovnalo se zemí Acquilu s okolními vesnicemi chvění o síle 6,2 ML. Do nedělního večera je hlášeno asi 5 mrtvých, kteří zahynuli pod troskami, a zhruba desítka zhroucených budov.

Přesný čas našeho nedělního vstávání zaznamenala všechna italská i většina evropských medií - 4:04. Bydlíme u Vicenzy, tj. asi 80km od epicentra, a v ten moment byla celá rozespalá rodina na nohou. Subjektivně chvění trvá několik vteřin (třeba 3-7). Začíná sotva rozpoznatelným vrněním podlahy, které spíš slyšíte, než cítíte – hluk vydávají např. skleněné tabule ve starších oknech, v našem případě je spolehlivým alarmem ozdobná vitráž v obývacím pokoji. Třicet barevných skel v nezatmelených rámečcích drnčí i při průjezdu těžšího kamionu okolo domu, natož zemětřesení…! Vrnění nabývá na intenzitě a buď rychle odezní nebo je proloženo jedním – dvěma silnými otřesy. Ty sice trvají jen pár desetin vteřiny, ovšem jsou už silněji cítit v nohou. To je to, co je nebezpečné, co může narušit zdi. Zde je důležitý (v nohách rozpoznatelný) tvar zemětřesných vln, tj. laicky zda se země třese „nahoru-dolů“ nebo „ze strany na stranu“ nebo „tak i tak, tj. dokolečka“. Tvar vln silně ovlivňuje, jak je vlna pro danou stavbu nebezpečná, třetí varianta je ta nejhorší.

V okolí Ferrary (kraj Emiglia Romagna) se v neděli v různých okolních obcích rozpadly tři budovy radnic, zřítilo několik kostelních zvonic, věž hradu ze 13. stol. a tři moderní průmyslové haly (tam bylo nejvíce obětí mezi dělníky nočních směn). Mnoho dalších domů utpěla větší či menší poškození, o těch se statistika teprve sbírá. Média nutně přinášejí stále dokola záběry 3-5 nejpoškozenějších (a nejfotogeničtějších) budov, které se stanou ikonami neštěstí a vryjí se do podvědomí milionů jako symboly destrukce. Z Acquily před třemi lety to byla typicky rozbitá kupole centrálního kostela, dnes aspiruje radnice v Sant’Agostinu, které odpadla část obvodové zdi a vytvořila v budově zvláště efektní a fotogenické díry.

Pokud však odhlédneme od virtuální reality mediálního obrazu, vyvstává otázka, co, proč a v jaké míře se vlastně hroutí? Faktem je, že v oblasti stojí tisíce budov a zcela nebo částečně se jich zhroutilo „jen“ řádově deset. Už z výčtu (odmyslíme-li průmyslové haly, ke kterým se vrátíme později) jsou to vesměs staré, historické výškové budovy, stavěné převážně z kamene. Z těch byla postavena starobylá Acquila (proto byly škody tak silné) a ty převážně popadaly i nyní. Je to logické, jsou nejzranitelnější. Při velkém zjednodušení (které však pomůže pochopit podstatu) staré budovy jsou jen hromadani kamení, které drží pohromadě jen vlastní vahou a historickou maltou, která je spíše „blátíčkem“, než moderním cementem. Staří mistři stavitelé tento handicap vyrovnávali např. tloušťkou zdí, která zabránila prostému zřícení, ovšem proti vibracím je bezbranná – je to stále jen „hromada kamení“. Nové stavby jsou podobné „kleci“ – železobetonový skelet je chvění podstatně odolnější. Navíc z fyziky platí prosté pravidlo, který máme zažitý např. ze švihání prutem – i malé chvění základny vyvolá tím větší rozkmit, čím je budova vyšší. Proto padají (a budou padat) v první řadě staré kamenné výškové budovy, a až po nich to ostatní.

U moderních průmyslových hal je situace jiná – v prvním případě jde o podnik na zpracování plastů a z fotografií lze vidět, že spadl jeden zhruba desetimetrový zásobník granulátu ze tří (tedy opět výškový předmět, asi s nejistým ukotvením), u dalších případů (podnik na výrobu keramiky a slévárna hliníku) se zhroutil strop montované haly – zde je na místě otázka, zda byly stropní traversy adekvátně ukotveny a provedení odpovídalo normám, neboť relativně lehké kovové stavby by padat neměly. Zde nepochybně příjde nepříjemné vyšetřování.

Ono vrnění pod nohama cítíme několikrát do roka. A to nejsme v těch nejaktivnějších zónách (ty jsou v Itálii jižněji). Jak na ně v každodením životě reagovat? Vybíhat pokaždé před dům? V noci a v pyžamu? Pokud chvění trvá v 3-7 vteřin, je jasné, že vzbudit sebe, vytáhnout děti z postele a překonat 1-3 patra z domu je nereálné. Chvění zaregistujete většinou v polospánku a než se probudíte, je po všem. V naprosé většině případů se nic nestane, takže si časem zvyknete. Ten, kdo by vybíhal s výkřiky z domu, by působil poněkud hystericky. Platí, že ten, kdo má čas vyběhnout ven, vybíhá téměž vždy zbytečně.

Přesto lidská představivost vymýšlí návody, co v dané situaci (než se začne hroutit dům) dělat. Nutno říci, že je to spíše jen teoretické cvičení, protože pravděpodobnost, že se člověk dostane do takové situace, aby se mohl rozhodovat, je mizivá. Musel by se nacházet poblíž epicentra vzácně ničivého zemětřesení, uvnitř rizikové budovy, v bdělém stavu, umožňujícím během několika sekund adekvátně analyzovat situaci. Až pak by měl smysl následující scénář:

Pokud člověk vidí první známky porušení budovy (praskající omítka, praskliny na stropě), měl by v několika vteřinách opustit budovu. To je ovšem problém, pokud bydlí v patře, protože cesta po schodištích je ta nejnebezpečnější. Je údajně méně rizikové (a rychlejší) skočit z okna či balkonu – to však platí jen do prvního patra. Ve vyšších patrech má smysl bleskově zalézt pod pevný stůl nebo postel, která v případě zřícení stropu zvýší naději na přežití. Pokud v místnosti nic takového není, tak se alespoň tisknout k nosným zdím, kde je šance opět o něco větší než uprostřed ploch. Pokud se dostane do závalu, je třeba zajistit nejdříve přístup vzduchu (vyhrabání kapsy, dýchání přes rukáv, pokud je příliš zvířený prach ze sutin) a zastavení krvácení (škrtidlo z látky, tkaničky, drátu). Pak nezbývá než čekat. Během čekání je potřeba se nějak zahřát a zabránit totální dehydrataci (ti co přežili několik dnů, pili dešťovou vodu, v extrémním případě i vlastní moč)

Moderní životní styl se snaží smrt a jakékoliv riziko vypudit ze svého života. Nebo se alespoň tvářit, jakoby neexistovalo. Ale to je umělá iluze. Život obsahuje vždy určitý prvek rizika, je možné jej přijmout, dá se na něj zvyknout, dá se s ním žít.

Celý zbytek neděle byl ve znamení dalších (už slabších záchvěvů). V obcích okolo epicentra jsou obavy asi tří tisícovek lidí natolik veliké, že se rozhodli strávit noc mimo svoje domovy. Pro ně starostové obcí a státní organizace připravují provizorní nocležiště.

Ostatní statisíce a miliony lidí – včetně naší rodiny – ulehnou do svých postelí jako jiný večer. Vrnění a chvění navzdory. Patří k jejich životu.