Máte poměrně zajímavé téma i jeho uchopení. Můj názor je vlastně částečně obdobný. Životní energie (tedy čchi) je dle mě pevně spojena i s tou sexuální tak, že se může někdy zaměňovat, ale není to to samé. Podle mě existuje totiž sexuální energie mužská a ženská. Ženská je spíše tvořivého směru a mužská dobývající. Proto i v případě potlačování této energie třeba nuceným celibátem dochází k přesměrování jinam. U žen spíše k pečovatelským směrům a u mužů k válčení. Ne náhodou v historii země, kde bylo více mužů než žen byly výbojné a dobyvačné. Pro spokojený život ale je třeba aby ty energie v těle (tedy čchi i ta sexuální) byly vyrovnané. V Japonsku je pak logické, že spolu třeba manželé intimně nežijí, protože je práce a povinnosti vyčerpávají, mají pak oslabenou čchi a tím pádem ani chuť na sex, prostě je to jen další povinnost (které se po dohodě mohou vzdát).

A souhlasím s tím, že název předmětu "sexuální výchova" je mimo, správně by to opravdu mělo být mnohem širší rodinná výchova.

A ještě jedna věc, dříve bylo obvyklé, že v běžných domech se spalo pohromadě, tedy rodiče i děti v jedné místnosti a tak se děti se sexem seznámili mnohem dříve než dnes - viděli to u rodičů doma. Je to znát i v rozdílech tehdy bohatých a chudších, kdy právě ti chudší měli ve výsledku zdravější přístup a brali jej jako věc normální, oproti bohatým, kteří se museli o tomto poučit mentory.

Ve velké části článku se neshodneme, to je v pořádku, jde o představy. Souhlasím ale s nešťastným pojmenováním "sexuální výchova" - ono to opravdu není jenom o sexu, ale celkově o vztazích, o intimitě, o partnerské komunikace a dalších a sex je vlastně až někde na konci 🙂

Já jsem rád, že mne moje žena miluje i po čtyřiceti letech manželství a sexualita je stále součástí našeho vztahu.

Chápu ale, že se někdo raději věnuje něčemu jinému. Jen bych z toho nedělal zásluhu.

Extrémy, na jedné i na druhé straně, existují a existovat budou.

Co se týká celibátu, mnoho mých katolických kolegů jej berou jako nutné zlo. Potkal jsem i takové, kteří nakonec dali přednost rodině a nemyslím, že se rozhodli zle.

Marek Orko Vácha si stěžuje na celibát, ale na druhé straně řekl, že lidi dávají mnoho energie do rodiny a on tu energii využívá na aktivity v oblastech, kterým se věnuje. Právě na to téma je článek. Ano, reformované církve celibát nemají, zrušení povinného celibátu byl jeden z požadavků Jednoty katolického duchovenstva, která se snažila o reformu katolické církve. Když se nepodařilo prosadit požadavky na reformy, tak vznikla nakonec nová Církev československá (nyní Československá husitská). Ovšem tyto moderní církve se věnují spíš praktické duchovenské práci, základy učení pocházejí od církevních otců, kteří byli kněží a mniši a měli na studium, přemýšlení a formování učení dost času.

Dle mého, zcela neodborného ( nikdy jsem neměl žádného kouče přes energii) názoru máme v životě jenom málo věcí, které jsou nekomplikovaně příjemné. Jsou jimi dobré jídlo, koníčky, psychotropní látky a sex ( seřazeny jsou abecedně, ne dle důležitosti). Děsím se doby, kdy mne díky věku začnou opouštět. Nikdy bych se žádné dobrovolně nevzdal a nejsem schopen pochopit lidi, kteří to udělají.

Já z toho uvedeného mám zálibu jen v jídle, ovšem speciálním (pescetariánská strava). Koníčky mě baví, pokud to je zároveň tvrdá práce - třeba vytrvalostní běh. I hobby se snažím dělat na aspoň trochu profesionální úrovni, proto mám přes dvacet kurzů.

Padají mi trencle, něco si přejte!

Ten titulek je příšerný. A není moc na místě argumentovat Japonci, o kterých je známo, že dřou do úmoru a mnozí si raději ani neberou dovolenou, aby nepřišli o práci. Takový život určitě není snem Čechů, stejně jako přemýšlení o tom "jak správně využívat sexuální energii".

Tohle slovo mají jenom Japonci:

過労死

Tohle se nedá. Byl bych sprostej , použil invektivy.

Autorko, sex, ne sexuální energie, nebo nějaký další konstrukt, je jeden ze základních atributů nejen lidstva.

Doporučuji si najít odkazy na téma sexuální energie. Je plno kurzů a koučů, kteří se tomuto tématu věnují. Některé teorie a praxe jsou velmi staré. Není to novinka sociálního inženýrství.

Nevím proč jsem si vzpomněl na Eulálii Čubíkovou .

Těšit se jenom na guláš a knedle také nechci.

Rodiče říkají dětem: Neber si špatné příklady! (Japonci).

Asi není nic víc než láska a sex je jejím vyvrcholením.

Tak jednak záleží, co si představíme pod pojmem láska. Souhlasím, že je důležitá, ale existuje v mnoha formách.

Co je nejvíc? Pro každého něco jiného. Nejdůležitější je, aby člověk našel svoje místo, které mu je určené. Článek směřuje i k tomu, že by se z tohoto úkolu neměl člověk vědomé či nevědomě odchylovat. Stejně jako Jonáše ho jeho osud dostihne. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že i když člověk někdy váhá a hledá cestu, což může trvat dost dlouho, zvlášť, když je ovlivněn vnějšími okolnostmi a veřejným míněním, tak stejně nakonec dospěje, kam má. Když se mu v nějaké oblasti nedaří, ve smyslu, že jsou překážky na jeho straně, znamená to, že nejde správnou cestou. (Pokud nám někdo hází klacky pod nohy, je to naopak důkaz, že něco děláme dobře. Neschopným a neúspěšným nikdo nezávidí.)

Člověk obvykle soudí podle vlastní zkušenosti. Pamatuji se, že jsem v mládí měla někdy spory s vrstevnicemi, které si velmi mladé založily rodinu a nepokračovaly v dalším vzdělání, přestože na to měly předpoklady. Byla jsem na ně i naštvaná, protože jednak mrhání talentem je jedna z nejhorších věcí, co může člověk udělat, škodí nejen sobě, ale i společnosti. Potom mi vadilo, že dávají špatný příklad a ztěžují tak postavení ostatním ženám. Ale nejvíc ze všeho jsem měla problém je vnitřně pochopit. Nikdy jsem nepochopila, jak může být pro někoho něco důležitějšího než vzdělání. Tím nemyslím jen nabývání vědomostí, ale především poznání, porozumění zákonům přírody, vesmíru i společnosti. Vystudovala jsem dvě střední a tři vysoké školy, dělala jsem před dvacet různých kurzů, přesto stále cítím nedostatky v tomto smyslu a čím víc se toho učím, tím víc shledávám, jak moc toho ještě nevím, resp. kolik mi toho v poznání uniká.

A ještě jednu věc považuji za důležitou. Toto moje směřování se projevilo už někdy ve dvou letech, kdy jsem se dívala zezadu do rádia, zkoumala jsem přenosku od gramofonu, snažila jsem se vydloubnout kolečko s dírkami, které měla v zádech plačící panna. Existuje fotka, k