Proč už nechodím na demonstrace

Jsem z generace, která v roce 1989 cinkala klíči a zpívala chorál na Václavském náměstí. Demonstrace pro nás byla jeden ze symbolů svobody, kdy každý muže vyjádřit svůj názor.

I když jsem byla v prvním ročníku na vysoké škole, měla jsem už za sebou několik let praxe v průmyslu, střední školu jsem studovala při zaměstnání. Měla jsem zkušenost s nabídkou vstupu do strany s vedoucí úlohou, kterou jsem odmítla, i když jsem věděla, že to znamená nulové vyhlídky na kariérní postup. Měla jsem jako sběratelka zkušenost s tajnými burzami gramodesek zakázaných umělců i s nemožností cestovat do imperialistické ciziny. V rodině jsme měli zkušenost s pronásledováním od stb. Tím spíš jsem měla motivaci demonstrovat za svobodnou budoucnost bez věčného omezování a všudypřítomného fízlování a obav z udání i za to, že jsme třeba zpívali písně Karla Kryla.

Na rok 1989 mám nejlepší vzpomínky. Byli jsme mladí, plní optimismu a ideálů, co všechno dokážeme a jak už bude jen dobře. Stejné nadšení bylo cítit všude kolem. Lidé na sebe byli milí, ve studeném listopadu byla ve společnosti jarní atmosféra. Nevadila tlačenice na Václavském náměstí, kde jsem musela vylézt na popelnici, aby mě dav neumačkal, nevadil mráz na Letné.

Jaký byl další vývoj ve společnosti každý ví. Geniálně to vyjádřil Karel Kryl ve své poslední písni Demokracie z roku 1993. A tak byly další důvody demonstrovat. Nechodila jsem na všechny demonstrace, ale tam, kde mi to přišlo smysluplné, třeba jsem byla na akci Děkujeme, odejděte na konci 90. let. Maminka k tomu podotkla, kým chceme ty, kdo mají odejít, nahradit. Přitom to bylo ještě v době, kdy v čele politické reprezentace byly osobnosti. Tito ‚otcové zakladatelé’ či obnovitelé aktuálních politických stran se začali postupně se svými stranami rozcházet, nahrazovali je čím dál slabší a nevýraznější lídři. Začala vznikat různá rádoby moderní hnutí, politická kultura začala upadat. Znovu jsem chodila na demonstrace, které tentokrát pořádalo sdružení Milion chvilek pro demokracii. Věřila jsem, že jim jde o návrat demokracie, o které se zpívá v písni Modlitba pro Martu. Taky se mi nelíbilo, že se politika stává nástrojem k bohatnutí oligarchů, že už vůbec nejde o věci veřejné, ale osobní zájmy jednotlivců.

Potom přišla doba nových nevídaných represí v době pandemie, kdy na jedné straně platil noční zákaz vycházení a nemohlo se cestovat mezi okresy, na druhé straně někdo mohl pořádat zabijačku. Říkala jsem si, jestli se Milión chvilek vypráví do ulic. Nepříjemně mě však ‚chvilkaři‘ překvapili loajálností a mlčením i ve chvíli, kdy si stát udělal z lidí pokusné myši na vyzkoušení nedostatečně testované vakcíny. To byla chvíle, kdy u nás, rozených revolucionářů, ochotných vystoupit na barikády při každém pokusu o pošlapání demokracie, začali ztrácet kredit.

V posledních letech se vyskytly vlastenecké demonstrace plné českých vlajek a trikolór. Na rozdíl od některých přátel jsem se nezúčastnila, protože i když s některými názory organizátorů souhlasím, například více přímé demokracie vede k větší zodpovědnosti každého jednotlivce, některé požadavky by vedly při uskutečnění na slepotu kolej. Především mám na mysli vystoupení z EU a NATO. I přes všechny výhrady k těmto institucím by malý stát jako Česko zůstal jako pramice uprostřed oceánu. Vidíme, jak brexit poškodil bohatý, silný stát, jako je Velká Británie.

Co už byla pověstná poslední kapka, která naplnila vědro mojí nespokojenosti s aktivitami Miliónu chvilek pro demokracii a neochotou účastnit se demonstrací, je výzva na podporu prezidenta Pavla. Nejsem první ani poslední, ale přesto se musím ptát: opravdu jsme před 36 lety demonstrovali a stáli s páskou na rukávech u dveří fakulty při okupační stávce, aby o generaci mladší lidé svolali demonstrace na podporu aktivního komunisty s vojenskou kariérou za normalizace, agenta stb, který se tak okatě o 180 stupňů otočil po směru větru z východu na západ? Ještě u mladých lidí lze chápat, že uvěřili, že si svoje mladistvé pochybení ‚odpracoval‘, i když nevím, jak lze odpracovat charakter, ale co si myslet o generaci demonstrantů z roku 1989?