Co je to ta EU?

Ve smršti článků, blogů, tweetů a statusů o brexitu mě nejvíc zaujala následující informace, která má hodně velkou vypovídací hodnotu.

Podle analytiků vyhledávače Google se po skončení hlasování a zveřejnění výsledků brexitu mnohonásobně zvýšil zájem o informace Co je EU a Co znamená odchod z EU. Tyto dvě informace se staly nejvyhledávanějšími hesly. Pracovala jsem řadu let v marketingových a sociologických průzkumech, takže si o informovanosti veřejnosti nedělám vůbec žádné iluze. Nedivím se, že většina občanů neví, který úřad vyplácí které dávky, protože je to složité a někdy nelogicky rozdělené, a kdo to nepotřebuje, stejně se o to nestará. Jestliže před volbami většina občanů netuší, která strana patří k levici, středu a pravici, tím méně, aby znali jména předsedů stran, působí to dojmem, že voliči vlastně nevědí, co jejich hlas přinese v praxi. Docela by mě zajímalo, podle čeho vlastně volí. Možná podle toho, kdo má nejvtipnější předvolební spot nebo vypadá dobře na billboardu. Protože kdyby si prohlédli, nechci říct přečetli nebo dokonce prostudovali, volební programy aspoň největších stran, které je obvykle doručují přímo do schránky, museli by se aspoň trochu orientovat, kdo je kdo. V případě, že ani netuší,  by bylo lepší, aby k volbám nechodili vůbec.

Vyhledávač nám nyní prozradil, že stejně neinformovaní jsou voliči i jinde v Evropě a zřejmě všude na světě. V Británii se to ani nedá vysvětlit tím, že by lidé zvyklí na vládu jedné strany ze setrvačnosti volili podle toho, co se jim řekne, že mají dělat. Navíc nejde o volby do parlamentu, kde bude šance případné omyly napravit za čtyři roky, v případě, že se budou opoziční politici snažit, tak ještě dříve. Jedná se o rozhodnutí na desítky let, které ovlivní další generace, včetně dětí  a vnoučat dnešních voličů.

Před referendem se hovořilo o tom, že obě strany staví volební kampaň na zastrašování na jedné straně převálcováním domácího obyvatelstva imigranty a totalitní nadvládou EU, na druhé straně ekonomickým propadem, omezením pohybu, atd. Voliči, kteří si nezjistili informace sami, tak vlastně volili pověstné menší zlo, ostatně jak to známe velice dobře i z domácí politické scény. Zajímavé je si v této souvislosti všimnout, že lidé z velkých, zejména univerzitních měst, vysokoškoláci a mladší generace volili převážně setrvání v Unii. Tito voliči mají jistě větší přehled o dění ve světě, větší možnosti dostat se k informacím a také zřejmě větší zájem si tyto informace vyhledat než obyvatelé na venkově, starší generace a manuálně pracující. Tedy ti, kteří mají nejraději ze všeho svůj klid a staré zavedené pořádky. Podle Gaussova normálního rozdělení budou právě občané z druhé skupiny vždy tvořit většinu populace. Není to jen otázka inteligence, jak si myslí pan prezident, ale zejména otázka zájmů a priorit. Historka se zahlcením vyhledávače dotazem, co znamená odchod z EU potvrzuje, že se mnoho, obávám se, že většina, lidí rozhoduje místo na základě vlastního úsudku a analýzy získaných informací zcela povrchně podle toho, co se jim víc líbí, nebo jako v tomto případě, čeho se víc bojí.

Na základní škole jsme se učili v občanské výchově, že poznáme, co je správné podle toho, že to dělá většina lidí. Bylo to v době hluboké normalizace 70. let, a já jsem to považovala za jeden z omylů marxisticko-leninského materialismu, stejně jako vládu dělnické třídy, protěžování průměrných a další výdobytky socialismu. Referendum jako vysoce demokratický vynález je však založen na stejném principu. Většina lidí si něco myslí, většina lidí něco chce, tak je to správné a bude se podle toho řídit celá společnost. Obávám se, že v tomto případě demokracie selhává. Nejde teď o výsledek brexitu, myslím to zcela obecně. Stále mám stejný názor jako v 8. třídě, totiž, že by o důležitých státních záležitostech měli rozhodovat lidé s nejvyšším, nikoliv nejnižším vzděláním jako to bylo v době vlády dělnických prezidentů. Referendum vidím jako dobrý nástroj na řešení místních otázek - například u nás v ulici se kdysi řešilo, co se udělá s místem po zrušené transformační stanici. (Neudělalo se nic, místo je dnes zarostlé křovím). Nicméně myslím, že v podobných otázkách je všeobecné hlasování vhodné, protože zúčastnění jsou se situací dobře obeznámeni, když se s daným problémem setkávají v každodenním životě. Naproti tomu uvedený příklad dobře demonstruje, jak vzdálené a neprůhledné je pro běžného občana fungování mezinárodních vztahů. Ostatně je to obor, který se vyučuje na vysokých školách, a stejně jako se neočekává, že bude každý rozumět například astronomii, jaderné chemii nebo materiálovému inženýrství, tak není důvod se domnívat, že všichni občané rozumí mezinárodní politice.

V tomto světle se referendum, i když se původně zřejmě jednalo o dobrou myšlenku, aby se na rozhodování mohlo podílet co nejvíc lidí, jeví jako nebezpečný nástroj v rukou těch, kteří se pod záminkou vůle všeho lidu chtějí dostat k moci. Destabilizace společnosti způsobená polaritou obyvatelstva, kterou často provází  výsledek referenda, zvlášť, pokud je těsný, jim jen vyhovuje.