Mar del Plata - argentinská Riviera

Do Mar del Platy jsme přijeli brzy ráno. Z Buenos Aires jsme vyjeli v jednu v noci a celou pětihodinovou cestu v jsme prospali. Tentokrát jsme nemuseli řešit žádné ubytování, jeli jsme totiž navštívit přátele.

Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali a našli si taxi, ale za chvíli už jsme pozorovali z auta pozvolna se probouzející město. Taxík zastavil před mrakodrapem přímo u pláže.

Z balkonu 28. byl dechberoucí výhled.

Pod námi byla prázdná pláž, na kterou narážely zpěněné vlny a do nedohledna se rozprostíral Atlantický oceán. Všude byl klid, jen přímo pod balkonem jsme mohli sledovat silnici s projíždějícími auty, která z té výšky vypadala jako dětská autodráha. Přímo na pláži stálo tiché a opuštěné koncertní pódium a prázdný lunapark.

Po typické argentinské snídani, kávě a facturas - malých koláčcích plněných marmeládou nebo vanilkovou náplní s polevou ze třtinového cukru, jsme lačně vyrazili na obhlídku města. 

Když jsme vyšli z domu, ulice se pomalu zaplňovala lidmi a po chodnících kolem pláže spěchala spousta sportovně oděných rekreantů, kteří vyrazili na svou ranní tůru nebo si šli zaběhat. Na pláži cvičila skupina žen aerobik.

Mar del Plata je poměrně velké město, má přes půl milionu obyvatel. Městská architektura zde překvapuje svojí pestrostí. Vysoké věžáky se střídají s kouzelnými vilkami, zbytky zdejší původní zástavby. Dovedu si představit, že v dobách, kdy město tvořily pouze ulice plné těchto krásných domků, zde muselo být vskutku romantické lázeňské prostředí. Narůstající cestovní ruch a stále větší příliv prázdninových rekreantů si však vyžádaly postupnou demolici staré zástavby a výstavbu nových hotelů a věžáků s mnoha byty, které jsou mimo sezonu vetšinou prázdné.

Naši hostitelé nás provedli městem, ukázali nám, kde se dobře nakupuje, kde jsou dobré restaurace a kde se dají výhodně měnit peníze. I Mar del Plata má svoji ulici, kde postávají veksláci a nabízejí cambio. Mají dokonce stejný kurz jako jejich kolegové v Buenos Aires, jen svou živnost neprovozují v trafikách, ale přímo na ulici.

Kolem poledne už se pláž hemžila stovkami lidí, další davy proudily po cestách okolo, kde už stály stánky s nejrůznějším zbožím. I lunapark ožil, kolotoče se točily a do daleka bylo slyšet hudbu.

Obchody se zavřely na dobu odpolední siesty.

Argentina se probouzí k životu kolem páté, kdy se obchody opět otvírají a ulice se zaplňují lidmi.

Restaurace zvečera zejí prázdnotou,  začínají se plnit až kolem půl desáté. Po desáté hodině je většina stolů obsazena a pak už před vchodem postávají skupinky lidí, kteří čekají až se uvolní nějaký stůl.

Okna mají velká jako výkladní skříně a většinou je za nimi vidět ohniště, kde jsou nad rozžhavenými uhlíky vztyčeny nakloněné kovové konstrukce, na kterých jsou upevněna celá hovězí žebra, půl selete a půlka ovce nebo kozy. Maso se pomaloučku peče a výsledek je nepopsatelný. Bylo pro mne nepochopitelné, že ze stejných hovězích žeber, která my tady vaříme čtyři hodiny v hrnci než maso změkne, aby bylo použitelné do rajské omáčky, oni udělají po chvilce grilování takovou delikatesu. Zdá se, že mezi krávou středoevropskou a krávou jihoamerickou je nebetyčný rozdíl.

Přátelé našich hostitelů nás pozvali k sobě domů na večeři.

Byli jsme uvedeni do prostorné garáže, kde stál dlouhý prostřený stůl s lavicemi. Výklenek ve zdi vyplňoval  gril, na kterém se peklo asado. Střed roštu zabíral obrovský kus hovězích žeber, okolo se opékaly klobásy, z nichž některé  vypadaly trochu jako naše jelita. Pekly tam i ledvinky a střeva. Hostitel a šéfkuchař v jedné osobě stál u grilu a velkou vidlicí otáčel maso.

Stůl se začal plnit košíky s pečivem, mističkami se salsou a dalšími omáčkami a mísami se salátem ze strouhané mrkve a rajčat. Jako předkrm jsme dostali několik koleček od každé klobásy, kousek ledvinky a dokřupava vypečená střeva. Bylo to vynikající. Na pečená střeva jsme sice pohlíželi z počátku s nedůvěrou, ale pak jsme byly překvapeni, jak je to dobré. Mezi tím se dopekla žebra, která hostitel rozkrájel na čtverečky, a ty pak nakládal na talíř každému, kdo už dojídal. Maso bylo vynikající, zvláště se salsou chimichurri. Dobrý byl i mrkvový salát a lahodné argentinské víno. Bodrý hostitel neustále vtipkoval a bavil celou společnost. Když jsme se přejedeni a unaveni zvedli k odchodu, bylo půl druhé. Na ulicích bylo živo jako v poledne, všude plno lidí, rodiče s dětmi, dokonce i s kojenci v kočárcích. Představovala jsem si, jak se jim asi vstává ráno do práce.

Příští den jsme hned po snídani vyrazili na procházku kolem moře. Šli jsme po nábřeží podél ještě prázdných pláží, které se jen pozvolna zaplňovaly lidmi, až k přístavu.

Na pláži ukryté mezi skalami se na sluníčku vyhřívala velká skupina lachtanů. Občas se některý z nich zvedl a kousek popolezl nebo jen zvedl hlavu a vydal charakteristický zvuk, ale většinou se jen líně rozvalovali v horkém písku.

Došli jsme do přístavu a pokračovali dál, kolem kotviště starých vyřazených lodí, pěšinou kolem moře, až k vlnolamu, na kterém stojí do daleka viditelná vysoká, bílá socha Krista, která připomíná známou sochu v Rio de Janeiru.

Na večeře jsme byli často zváni do pohostinné garáže argentinského kamaráda, kde jsme se cpali jeho úžasným asadem, nebo jsme šli do některé restaurace, kam zase na oplátku zvali naši hostitelé své místní přátele. V garáži se tvořily i jiné speciality šéfkuchaře. Například bezkonkurenční paella, připravovaná v pánvi velikosti kola od osobního auta. 

V tomto duchu dva týdny uběhly jako voda a já jsem se chystala na cestu domů. Těšila jsem se na děti a vnoučata, ale současně se mi vůbec nechtělo rozloučit se s pohostinnou a krásnou Mar del Platou. Zamilovala jsem si ty ranní procházky kolem oceánu a průzkumné cesty po městě. To brouzdání v písku, kdy mi vlny omývaly nohy, ten výhled z balkonu na tu nekonečnou stříbrnou vodní hladinu.

Nechtělo se mi připustit si, že moje cestování je u konce a už vůbec jsem si nedovedla představit, že se z toho nádherného parného léta najednou ocitnu uprostřed nevlídné evropské zimy.

Ale den odjezdu se nemilosrdně blížil, až jsem se jednoho rána ocitla znovu v taxíku, který mne vezl tentokrát opačným směrem, na autobusové nádraží.

Jela jsem autobusem, který jel přímo na letiště do Buenos Aires. Několik hodin jsem strávila čekáním na letadlo do Paříže a odkud už jsem pokračovala přímo domů. Cesta z Mar del Platy do Prahy trvala celkem 34 hodin, ale proběhla hladce, bez jakéhokoli dobrodružství.

Na letiště pro mne přijel syn s vnoučaty. Čekali v příletové hale a aby byli styloví, drželi cedulí: BABIČKA.

Mar del Plata