Penzi Air - cílová destinace: bankrot

Průběžný důchodový systém — systém, který sám sebe v čase zabíjí. Proč? Protože snižuje porodnost, snižuje výnosnost z investicí. Přesněji z investice do dalších generací: do dětí.

Dítě jako investice

Koukněme se na to zcela chladně „řečí vědy“ (té ekonomické) — co jsou to vlastně děti?

Do jednoho dítěte v průměru do jeho 18 let strčíme kolem 3 milionů korun. Co nás k tomu vede? Proč utápíme tolik peněz v našich dětech?

Odpověď je jednoduchá — člověk chce přežít a chce se mít dobře. Jinak řečeno, chce zachovat rod a zároveň se chce zajistit na časy nemohoucnosti, třeba na stáří. Poměrně velkou část naší historie platilo to, že naše děti nás ve stáří zajistí, že se o nás postarají. A proto se my o ně s láskou postaráme v jejich dětství.

Děti tak představovali určitou formu kapitálu, jehož výnosnost byla v horizontu až desítek let. Vlastní rodina pro člověka znamenala vlastní sociální zázemí. Vyplatilo se v době hojnosti do rodiny investovat, neboť v době bídy se očekávala určitá návratnost investic. Byla zde šance, že jedinec nezemře hlady.

Investice do dětí byla konkrétní. Šla od rodiče k dítěti, oba věděli, kdo komu co dává. Oba si toho byli vědomi. Tato konkrétnost investice je zdrojem toho, že děti začali časem přinášet zisk — ono zajištění stáří svých rodičů. Konkrétnost je ve výsledku nesmírně důležitá.

Dítě jako spotřební zboží

Co se však děje poslední více, než sto let?

Průběžný důchodový systém se snaží o převzetí úlohy rodiny jakožto sociálního zázemí. Jde o silnou anonymizaci celého systému sociálního zabezpečení — tolik obhajovaná „mezigenerační solidarita“ je vlastně jen stav, kdy někdo platí na někoho, přičemž nikdo vlastně neví kdo konkrétně na koho.

Je to podobné jako „socialistické vlastnictví“, kdy trochu nadneseně je „všechno všech, takže nic nikoho“ — průběžný důchodový systém je tak přeneseně snahou o „kolektivní investici “ do zajištění stáří kolektivu. Nikdo si ale nemůže být jist, zdali bude i každý v „jedné generaci“ mít takový počet dětí (nebo alespoň nějaké děti) na to, aby si „celá generace“ vydělala na důchod.

Ve výsledku tak nikdo nechce mít děti, protože dítě již neznamená zajištění v nemohoucnosti. „Investice“ ve výši cca 3 milionů korun zůstává, výnos se však ztrácí v „kolektivním zajištění“. Dítě tak přestává být investicí, stává se obyčejným spotřebním zbožím. A to poměrně drahým zbožím.

Výsledkem je celkově nižší porodnost. Zesociálnění investice do dětí udělalo tuto investici nevýnosnou. Ta tak přestala být investicí, stala se spotřebou. Drahou spotřebou, kterou si mohou dovolit jen ti zámožnější — důsledkem toho je onen fenomén „budu mít děti, až budu finančně zajištěný/ná“. Dítě je luxus.

Celý průběžný důchodový systém je však postaven právě na porodnosti. Čím nižší porodnost, tím méně zdrojů na vyplácení důchodů. Pokud průběžný systém v důsledku snižuje porodnost, snižuje se i výsledné zajištění ve stáří. Tím se však opět snižuje výnosnost investice do dětí, tedy děti jako spotřební statek jsou zase o něco dražší. Opět se snižuje porodnost.

Je to jak sněhová koule — průběžný důchodový systém snižuje pro rodiče výnosy z dětí, což znamená, že se bude rodit méně dětí. To však znovu snižuje výnosy z investice do dětí — to ale vede k dalšímu snížení porodnosti… a tak dále.

Průběžný důchodový systém tak neodvratně míří již od svého vzniku ke svému zániku. Likviduje sám sebe, je to sebevražedný systém. Musí se zhroutit už jen z principu svého vlastního fungování.

Je to tedy jedno velké letadlo. A cílová destinace? Bankrot. Exotický kraj plný nového a neznámého.

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde je možné článek i komentovat.