Křivý pohled na svobodu

Často se setkávám s poněkud pomýleným chápáním „svobody“. Je módní ukazovat na jednotlivé země a říkat: ti mají svobodné volby, to je svobodná země. Ti druzí nemají svobodné volby, to není svobodná země. Možnost „svobodných voleb“ je mnohdy jediným kritériem pro posouzení „míry svobody“ v dané zemi. Dává to ale smysl?

Demokracie nic negarantuje

Takovéto chápání je absurdní. Demokracie se svobodnými volbami není automaticky garantem ničeho, tedy ani svobody jednotlivce. Je to jen nástroj vládnutí. Nic víc, nic míň, pouhý nástroj.

Ukažme si to na absolutně jednoduchém příkladu – představte si, že  v naší zemi bude kandidovat „Strana práv rohlíkářů“, která bude mít ve svém programu, že zlevní rohlíky.

Kolik je v naší zemi prodávajících rohlíky a kolik kupujících? Kupujících je logicky více. Nyní si představte, že daná Strana zvítězí ve volbách a vyhlásí všeobecné referendum o ceně rohlíku. Každý se může (nemusí) referenda zúčastnit. Každý může dát svůj hlas. Otázka bude znít třeba:

„Souhlasíte s tím, aby v České republice platil zákon, který dá Vládě České republiky pravomoc rozhodovat o cenách rohlíků, které jsou prodávány v soukromých provozovnách po celé České republice?“

Samozřejmě, že naše vítězná Strana by oznámila, že by cenu stanovila na (dejme tomu) líbivých 0,1 Kč, tedy na 10 haléřů za rohlík. Připomeňme si, že kupujících je u rohlíků více, než prodávajících.

Strana samozřejmě vyhrála ve svobodných volbách. Dokonce zavedla prvky přímé demokracie, zákon byl schválen ve všeobecném, svobodném referendu.

Ale je to svoboda? Můžeme přeci takto skrz „svobodná referenda“ a „svobodné volby“ jít dále – schválit obdobné zákony pro mnoho dalších produktů, vyhlásit „strategická odvětví“, kde (svobodně v referendu) znárodníme velké podniky (stejnak je vlastní jen prašiví kapitalisté), nechat rozhodovat o trestu smrti, nastavit přísné limity pro vjezd a výjezd ze země (hrozí přeci ta islámská imigrace, že)…

Ústava není problém. Ústava je papír, který mohou demokraticky zvolení politici změnit.

Nebylo to tady už?

To, že v dané zemi probíhají řádné demokratické volby v žádném případě neznamená, že daná země je svobodná.

Svobodné?

Může ale být vůbec něco jako „volby“ svobodné?

Toť otázka. Máte právo „nevolit“, avšak nemáte právo se nepodřizovat zákonům z voleb vzešlých. Opět si pro ukázku představme „svobodné“ volby, kde jediné kandidující strany jsou KSČ a NSDAP. A teď pozor, to nejzásadnější: můžete nevolit, jste svobodní!

Dokonce můžete i založit novou stranu a jít do voleb, jen… nemáte peníze na kampaň. Proč? Protože předchozí vláda (třeba koalice KSČ a NSDAP, zajímavá kombinace), ovládla ceny, mzdy, finanční toky.

Stále to nevadí. Nikdo vám nebrání si stranu založit! Máte dokonce na výběr! Dokonce ani volit nemusíte! Jste svobodní, protože máte „demokratické“ volby.

Už chápete, o jaké absurdnosti jsem na začátku psal? Rovnice demokracie = svoboda neplatí.Absolutní demokracie je diktaturou většiny.

Matěj Stropnický (SZ) měl kdysi heslo „více demokracie, méně trhu“. Demokracie je umělý systém pro fungování státní moci, pro vynucování. Trh je přirozený systém fungování dobrovolné spolupráce. Kdyby Stropnický měl heslo „absolutního monarchu, méně trhu“, prosazoval by de facto to samé.

Musíme či chceme?

Z tohoto pohledu by se na svobodu mělo nahlížet. Společnost není reálná entita: není svobodné společnosti bez svobodných jednotlivců. Buď můžete nějak jednat, něčeho dosáhnout, něco si myslet, říkat, dělat, cokoliv prostě protože „chcete“, tedy dobrovolně, nebo můžete nějak jednat (…) prostě protože musíte (nebo nesmíte).

Do důsledku vzato „musíme“ (nesmíme) pouze když jde o stát či nějakou státní instituci, kteří jako jedinný mají tu moc, monopol vynucování. Pouze stát a jeho instituce vás mohou k něčemu nutit.

Stát je zde pojmut ve všech složkách – centrální vláda, úřady, kraje, města, obce, státní soudy, státní parlament. Státní instituce jsou všechny původně třeba i soukromé instituce (podniky), které na státní moci začali participovat – podniky přijímající dotace, těžící z regulací, „soukromé“ fondy spravující ze zákona povinné spoření na důchod, „soukromé“ školy podřizující se státu a částečně placeny z peněz státu a mnohé další.

Ano, i v práci jsme dobrovolně (z vlastního rozhodnutí) a tamní rozhodnutí také sami přijímáme. Když ne, revoltujeme či zrušíme pracovní poměr. Naše rozhodnutí.

Nelíbí, odstěhuj se?

Do státu jsme se narodili, stát jsme si nevybrali. Ve státě nejsme dobrovolně, „vyvázání“ se z poměru s rodným státem (emigrace) tak může (nemusí) být akt donucení, nikoliv svobodná volba. Z tohoto důvodu je také absurdní časté rčení: „nelíbí? Odstěhuj se!“

Nelíbí se ti, že jsme ti demokraticky vzali všechen majetek? Nelíbí se ti, že jsme demokraticky určili, že tvá rasa je podřadná? Nelíbí se ti, že musíš platit daň z příjmu 90 %? Odstěhuj se!

Svoboda může být tedy pouze tam, kde je absence vynucování – státu. Je otázkou, kde všude je tento stav efektivní (to je na jinou debatu mezi anarchisty, minarchisty a intervencionisty všeho druhu).

Představa, že absence státu v nějaké oblasti znamená džungli plnou nebezpečí, je také absurdní. Však morálka a pravidla lidské spolupráce (právo trhu) je produktem trhu (dobrovolné lidské spolupráce), na trhu vznikají.

Pokud však morálka vzniká jako „interní“ společenská instituce právě na trhu, pak je morálka produktem dobrovolné lidské spolupráce, systému svobody. Je to právě trh, který mezi lidstvo v čase přínáší etiku a morálku. Pokud státní zásahy znamenají potlačení efektivního fungování trhu,znamenají státní zásahy také potlačení přirozené etiky a morálky.

Ztotožňování demokracie se svobodou je nebezpečné. Je to ekvivalent k tvrzení, že totalitní stát je svobodný, protože vláda se (kdysi) dostala k moci pomocí svobodných voleb.

Článek vyšel původně na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.