Evropská propast morálního hazardu

Z posledního vývoje „věcí evropských“ jsem – mírně řečeno – rozčarován. Jsem přesvědčen, že to, co špičky EU vidí jako „dobrá cesta ke konkurenceschopnosti“ dovede evropské země do mnohem horší krize s mnohem horšímy dopady, než jaká byla (a jaké měla) hypoteční krize v USA.

Všechno to začíná „záchranou“ neodpovědných politiků a rozhýřených bank, a to nejdříve v Řecku, pak v Irsku, Portugalsku a čekejme na Španělsko a další. Skutečně nejde v žádném případě o „záchranu zemí,“ protože nikdo jiný, než současní politici a bankéři-věřitelé na oné „záchraně“ nevydělá.

Skutečnost je totiž taková, že mnoho evropských bank má mnoho peněz (svých klientů) uloženo u mnoho zadlužených evropských zemí, z nichž mnoho nemá či nebude mít v blízké době na splacení svých závazků. Věřitelé tak příjdou o peníze. Jen tak mimochodem, mnohdy jde o banky německé a francouzské.

Proč k celé situaci došlo? Proč již v historii neodpovědnému a zadluženému Řecku někdo půjčoval? Můžeme říci, že šlo o chybu investorů, můžeme říci, že šlo primárně o Euro, můžeme říci, že to bylo obojím. Co je ale jasné snad všem je to, že zisk a ztráta jsou informace a zkušenosti do budoucna – získal jsem? Fajn, dělám svoji práci dobře. Ztratil jsem? Smůla, nedělám ji dobře.

Pokud by ony banky ztratili v Řecku (a tak dále) peníze, do budoucna bych očekával opatrnější financování státních dluhů. Prostě bychom museli skutečně začít hospodařit efektivně. My, nyní žijící, bychom své nynější vládní výdaje přestali srabácky přehazovat na budoucnost, tedy na naše děti.

Nějaké banky by to asi položilo, je to možné. Spousta lidí by přišla o peníze, je to možné. Byly by to asi mnohdy smutné příběhy. Jediní, koho bychom mohli za celou situaci vinit, by byli politici, kteří nastavili systém tak, jak je – jednotná evropská měna, vysoké zadlužování a naprostá likvidace tržních signálů, misalokace zdrojů. To vše je jejich práce.

Politici však přišli s výborným nápadem – dají Řecku (a dalším) peníze, aby je pak Řecko a spol. pak poslalo na účet oněch věřitelů (bank). Věřitelé budou spokojeni a budou žít v představě, že když investují kamkoliv, kde se byť jen trochu mihne jakýkoliv euro-stát, dostanou své peníze zpět ať už půjde o jakoukoliv blbost, která slovo „výnos“ neviděla ani z rychlíku. Budou půjčovat peníze, ale až přijde na splacení, nikdo na to nebude mít, protože dané projekty nebudou vynášet.

Pod těmi projekty si představte třeba nereformovaný sociální systém, nereformované zdravotnictví, nereformované důchody, nereformovaná státní správa s definitivou, tisíc a jeden zbytečný státní úřad a další. No prostě samé „produktivní záležitosti.“

„Podstatou podnikání a investování je realistické oceňování rizik. Pokud stát někomu poskytuje záruky za jeho investice, snímá z něho část rizika, uměle mu riziko snižuje. To pak může vést k neefektivnímu investování – k poskytování špatných půjček a k uskutečnňování nadměrně rizikových investic.“ - Holman, R. Ekonomie. 4 aktualizované vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 357.

Snímání část rizik z něčích investic je přesně to, co dělá slavná Evropská unie pod taktovkou Německa a Francie, když z peněz členů EU dáváme peníze Řekům na jejich dluh, kterým Řekové uspokojí věřitele z řad německých a francouzských bank. Morální hazard stál na počátku mnoha krizí a my se ne a ne poučit.

Důsledkem bude to, že v budoucnosti zde budeme mít ještě větší státní dluh, ještě větší splátky ze státního dluhu, ještě větší daně, ještě větší inflaci a silnou bankéřskou lobby, která ze strachu o své peníze bude tlačit na nový a další „Euro-pak stability v4 ++.“ Dnešní politiky to zajímat nemusí, protože oni tady již v té době nebudou, to je pravda.

Ale mělo by to zajímat nás.

To, že Řecko „překvapivě“ nemá najednou peníze na splácení dluhů, je signifikantní. Je to takový předobraz toho, co se stane v budoucnosti, až už ani nákupy ECB nebudou dostačující. Totiž – přijít o 70 % ze stovky je furt méně, než přijít o 70 % z tisícovky. Jistě, o peníze jako první přijdou věřitelé. Kdo je ale věřitel? Mnohdy banky či jiné finanční instituce, v nichž mají podíly další společnosti. V bankách půjde o naše peníze (ano, váš a můj běžný účet), ve ztrátách v cenách akcií o naše důchody či pracovní místa.

Euro-politici z Německa a Francie nám holt připravují zcela idylickou budoucnost. Na průběh a dopady hypoteční krize v USA budeme vzpomínat zcela oprávněně jako na „staré dobré časy.

Konkurenceschopnost a růst unifikací a pádem!

Ještě větší komedie je pak ona snaha zvýšit konkurenceschopnost EU například „daňovou harmonizací“ a dalšími opatřeními, které tvoří celek jménem „Pakt pro euro.“

Tato politická dohoda je směšná. Je navýsost zajímavé, že mnoho daňových rájů (tedy daňových útočišť) je právě v sousedství EU (ti zlořádi útočí jistě cíleně!) Přirozené by v dlouhém období bylo, kdyby díky této konkurenci v zemích EU docházelo ke snižování daní, které by bylo popoháněno vzájemnou konkurencí evropských zemí.

Jinak řečeno, chceme-li podpořit konkurenceschopnost, musíme nechat fungovat konkurenční soutěž. Nekonkurenceschonost je neschopnost konkurence! Unifikace je odstranění konkurence, tedy „nekonkurenčnost.“ Léčit konkurenceschopnost „harmonizací“ daní je jako hasit požár benzínem.

Je také zajímavé sledovat, kdo tento pakt prosazuje – jde opět o Francii a Německo, tedy země s vysokými daněmi (a regulacemi) a s velmi složitými daňovými systémy. Zlé protievropské živly rozvracející naši mysl mimochodem tvrdí, že Německý daňový systém je v Evropě snad nejsložitější.

Čeho tak chce asi Německo onou „harmonizací“ dosáhnout? Chce se samozřejmě zbavit konkurence v řadách EU, takže docílit zvýšení daní a zesložitění daňových systémů u ostatních členů. Být jednooký se šedým zákalem mezi slepými.

Prosím vás, přestaňte za naše peníze likvidovat naši budoucnost a rozpusťte už ten spolek, vážená Merkelová a Sarkozy.

P.S.: A celý tenhle cirkus platíme my všichni.

Článek vyšel původně na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.