Když si hrajete na kamzíka, balancujete na rámech oken a ukazujete všem venku svůj lehký domácí úbor, pak si nestěžujte, aneb Před štědrým dnem ze zvyku.
Kamarádka kýchá, sípe a vůbec vypadá na umření. Ptáte se proč? Ze zvyku…
Potkal jsem ji několik dní před vánočními svátky. V rukou nákupní tašky, na čele i v těch mrazech nefalšovaný pot a v očích smrt. Zeptal jsem se jí, jak se daří.
Chvíli se zdálo, že po mně něco mrští. Pak si to ale rozmyslela, vzhledem k tomu, že s plnými nákupními taškami se vrhá špatně a nic přijatelnějšího zrovna nebylo po ruce. Ovládla se a po chvíli vražedného mlčení zasípala, že docela dobře. „Jsem jen trochu nachlazená…“
Trochu? Neovládl jsem se a podotkl, že kdyby byla nachlazená jen trochu, vypadala by lépe asi o několik set procent. „A do toho,“ poznamenal jsem ještě, „nepočítám tvůj vyplazený jazyk. Ten přičítám pouze přeplněným taškám.“
Kamarádka rychle svůj bělobou pokrytý jazyk vtáhla zpět do úst, bohužel tak rychle, že se na chvíli začala dusit. Když se po chvíli znovu nadechla čerstvého městského smogu, oznámila mi, že jsem hulvát, protože jsem jí prý právě řekl, že vypadá hnusně, a to že se prý nedělá a ženy na to obecně reagují špatně a příště si prý mám rozmyslet, jak dámám oznámit, že vypadají hrozně, protože i kdyby to byla sebevíce pravda, přímo jim to říci nesmím a…
Některé specifické vlastnosti, jako je třeba nekonečná výřečnost, nezmění ani sebehorší nemoc.
Přestál jsem úspěšně přednášku, pak jsem jí skočil do jedné nepatrné přestávky mezi slovy a spěšně se jí zeptal, kde se vlastně tak nachladila. Nastala další přednáška, ze které si vám dovolím ocitovat krátký výřez, jen takový, jaký jsem si stačil zapamatovat. A jsem hrdý na to, že jsem do jejího proudu slov dokázal občas vměstnat několik slůvek.
Ona: „No jsem nachlazená, jsem… Já jsem totiž nachlazená každý rok. Každé vánoce jsem nachlazená, to už je takový zvyk, já kdybych nebyla nachlazená, tak se asi něco stane… Jsem nachlazená, a proč? Protože jsem blbá! Protože já musím každý rok na vánoce vyčistit okna. I kdyby se leskla sebevíc, i kdyby byla jak zrcadlo, já je prostě musím každý rok vyčistit. Bez čistých oken nejsou vánoce!“
Já: „Proč si je nevyčistíš třeba v listopadu?“
Ona: „Ale já je myju v listopadu! To mám svátek, to jsou narozeniny, já je předtím vždycky myju, ale to je brzo, to je ještě víc než měsíc!“
Já: „A víš jistě, že to třeba nestačí?“
Ona: „V žádném případě! Vždyť to povídám, i kdyby ta okna byla úplně čistá… A ona letos čistá byla, letos tam nebyla žádná šmouha, schválně jsem se dívala, ale to tak nejde. Mě šmouhy nezajímají. Mě zajímají umytá okna!“
Já: „Když na oknech nebyly žádné šmouhy a tebe zajímají umytá okna, tak přece bylo všechno v pořádku, ne?“
Ona: „Ale ty mě neposloucháš! Já ti říkám, že mě nezajímají šmouhy, ale umytá okna! Slyšíš ten rozdíl? Neslyšíš, že. Ty už jsi jak můj manžel. Všichni jste stejní. Že to stačí, že to tak může být. Nestačí! Okna se musí umýt před vánocemi, jinak to nejde!“
Já: „Listopad je taky před vánocemi…“
Ona: „Já se z tebe zcvoknu! To mě nezajímá, že listopad je taky před vánocemi! Mě zajímá, co je před vánocemi těsně! A před vánocemi těsně je právě teď, jestli to ještě neráčíš vědět.
No jo, neráčíš, tobě je to úplně fuk.
Ale já to věděla, že se nachladím. Že já kráva jsem tam lezla. Ženským v práci jsem se chlubila, že mi okno v kuchyni nemlží, jim mlží, všem, a to moje bylo tak krásně průhledné, letos nám tam dávali nové… Už není. Já tam prostě musím vylézt. Mrzne mi to v ruce, já už vím, jak dopadnu, ale já to prostě nemůžu neumýt.
Tak už chápeš, proč jsem já kráva nemocná ze zvyku?“
Kamarádka se rozkašlala, podívala se na mě jako na jedince s výrazně sníženým IQ, vysunula jazyk a pak se odporoučela směrem ke svým krásně vyčištěným oknům. Ani mi nezamávala. I když, pravda, s plnými nákupními taškami se mává docela špatně.
Chvíli jsem se díval za ní, na chodník, po kterém se pohybovalo nespočetné množství lidí s podobně plnými taškami a podobně vyplazenými jazyky, a pak jsem se náhodou podíval o kousek výš, na okna paneláků. A tam, na oknech, porůznu viselo několik stejně postižených jedinců v lehkých domácích úborech, balancovalo na okenních rámech, přimrzalo ke sklům a s nekonečnou odpovědností čistilo svůj průzor z čisté domácí klícky do špinavého venkovního prostoru.
Ze zvyku.
Tento fejeton byl poprvé uveřejněn před devatenácti lety v internetovém magazínu Namodro. Proč jsem ho po létech znovu vytáhl na světlo světa? Protože některé věci jsou aktuální furt (čili stále) a taky protože magazín Namodro krátce poté zanikl.
Doufám, že to nebylo i mým přičiněním.
