Dopravní apokalypsa se nekonala. Ne díky odborářským bossům, ale především díky pražanům i obyvatelům dalších měst, které stávka ochromila.
Ten den měl být podle plánů odborářů symbolem odporu, dnem vyjádření nespokojenosti, nelibosti a nesouhlasu. Já jsem viděl den úplně jiný.
První velkou dávku zdravého rozumu prokázala vláda, které se podařilo odsunout stávku o tři dny a získat tím čas pro občany i firmy, aby se mohli na stávku, která jim znemožní dostat se do práce či se předzásobit, dostatečně s předstihem připravit.
Druhou dávku zdravého rozumu projevili řadoví odboráři, kteří se na demonstrativní pochod Prahou dostavili v naprosto mizivém počtu.
A třetí nezměrnou dávku zdravého rozumu prokázali samotní Pražané. Kdo čekal frustrované, vynervované a zlobou zmítané davy byl zklamán. Ti, kterým to umožnil zaměstnavatel, si vzali volno, ti, kteří měli práci v dochozí či na kole dojezdní vzdálenosti vyrazili ve sportovním a ostatní se spojili se svými známými, sousedy či kolegy a dopravili se společně auty. Marně čekající televizní a rozhlasové štáby na nádražích a refýžích byli pouze svědky neskonalé solidarity a vzájemnosti…ne s vynucovacími politickými manévry odborářů, ale s ostatními spoluobčany. Pokud bylo cílem odborářů nastavit nám všem zrcadlo, podařilo se to do puntíku.
Já jsem včera byl nesmírně hrdý, že kolem sebe vidím rozumné a odpovědné, kteří se postavili k nenadálé situaci s nadhledem, v klidu a mnohdy i s úsměvem. A to je něco, co je vzácné. Jsem moc rád, že po včerejšku vím, že to naštěstí ještě stále umíme.
