Pojmy jako „podnik“ či „podnikání“ bývají často vnímány jako něco neosobního a netečného k zájmům svého okolí, nebo zkrátka jen jako instituce velmi vzdálená běžnému člověku. Slovo „podnikatel“ v tomto pojetí stále vláčí břemeno a pachuť raných devadesátých let, přestože dnes byste mezi řadovými podnikateli hledali bezpáteřního oportunistu ve fialovém saku balancujícího na hraně zákona jen velmi stěží.
Většinu z nich naopak reprezentují obyčejní čestní lidé a spořádaní živitelé svých rodin. A ona i taková rodina sama o sobě je v podstatě podnikem, jen namísto odpovědnosti k potenciálním zaměstnancům provází podnikatele odpovědnost k rodinným příslušníkům. Rodiče, partner i děti, ti všichni bývají přímo závislí na osudech takového „životního podniku“ pouze s tím rozdílem, že jeho zakladatel si těžko může zvolit způsob ručení. Děti zkrátka nejsou žádný „dlouhodobý hmotný majetek s možností odpisu,“ a tak svými rodinami ručíme zkrátka neomezeně. Ručíme svou rodinou, avšak právě ona je i naším hlavním věřitelem. Tato cyklická odpovědnost často vyžaduje mnoho úsilí a železné nervy, ale ve výsledku přináší i své ovoce. Potenciální zisk je zkrátka odměnou za riziko. Stejně tak jako v každém běžném podniku.
Téměř každý pátý člověk v České republice je dnes podnikatelem a jejich počet dále roste. O to se mimo jiné přičinila paradoxně také hospodářská krize, jelikož řada čerstvě i dlouhodobě nezaměstnaných se touto cestou rozhodla spolehnout především sama na sebe. Tento akt jistě vyžaduje notný kus odvahy, neboť takový podnikatel na sebe bere plnou odpovědnost za své činy a je nucen se neustále potýkat s nejistotou. Přesto přese všechno jim státní aparát stále hází klacky pod nohy a zbytečnou komplikovaností byrokratické zátěže připravuje mnoho zbytečné práce navíc. Mimo několika legislativních nedostatků ke zdraví podnikatelského prostředí navíc nepřispívají ani existující korupční praktiky a poměrně náročný přístup firem k půjčkám. A podobně jako v rodině, o zdraví by nám mělo jít vždy především.
K definování nejslabších míst zdejšího podnikatelského prostředí, na které je třeba dále se zaměřit, by mohl posloužit tzv. “index neprůhlednosti” (The Opacity Index) každoročně publikovaný společností Price Waterhouse Coopers, který si klade za cíl porovnat pětatřicet zemí světa právě z hlediska podnikatelského prostředí. Za tímto účelem sleduje pět dílčích složek, jimiž jsou: vyjádření korupčních praktik, kvalita právního prostředí, úroveň ekonomiky, správa společností včetně účetních pravidel a institucionální základna respektive státní regulace.
Analýzou těchto hodnot lze snadno zjistit, že za nejkritičtější oblast je i nadále považována oblast legislativního prostředí. Konkrétně se jedná zejména o přípravu legislativních norem, zapojení veřejnosti do legislativního procesu a hodnocení práce soudů. Dále je velmi negativně vnímána také oblast daňové politiky, kde silnou nepřízeň budí celkové daňové zatížení, zatímco práce finančních úřadů je vnímána relativně kladně. Opět i zde sklízí největší kritiku zejména náročnost a nepřehlednost daňové administrativy i legislativy. Je poněkud zarážející, že jsme v tomto ohledu na úrovni Indonésie či Jižní Korey, zatímco většina evropských zemí má nad námi navrch.
Nebylo by zkrátka od věci oprášit základní předpoklady dobře fungujícího hospodářství, které podnikatelům stanoví jasný legislativní rámec a dájí najevo nutnost jeho dodržování, avšak bez zbytečných překážek tak, aby české prostředí nebylo pro podnikatele demotivující. Stejně tak dodatečné daně a odvody nesmí trestat pracovitost živnostníka či efektivní fungování podniku. Nejen jejich relativní výše, ale i legislativní předpisy daňového účetnictví neměly by fungovat jako komplikovaná a nepřehledná změť navzájem se ovlivňujících zákonů a vyhlášek, ale spíše podnikateli jeho orientaci v problému usnadnit a zakládat se na principu snadné aplikace a obtížné zneužitelnosti. V opačném případě, boudou-li tato fakta přehlížena i nadále, náš stát se u auditu širší veřejnosti pěkně zapotí.
