Celý život jsem slávista a přesto „můžu“ i Spartu.
Můj táta i můj děda, oba Václavové, byli slávisti, a tak jsem tuto tradice, jako další Václav v rodu, převzal také. Jenže! Vyrůstal jsem na hranici Hradčan a Dejvic, tedy hned vedle Letné a Sparty. Všichni spolužáci ze základky byli logicky sparťani, jen já a Martin Mimra jsme fandili Slávii. A neměli jsme to vůbec lehké! Sparta „jela“, byla „in“ .
Mimochodem i já jsem ke sparťanské rodině tak trochu patřil, protože jsem hrál za Spartu basket. A abych vyrovnal „politickou rovnováhu“, dlouhá léta jsem hrál závodně nejprve tenis a pak volejbal za DUKLU Praha. Jen do Vršovic jsem se nepodíval J.
Slávie měla doby dobré a skvělé, ale také druholigové a hodně mizerné. A já jako věrný řadový fanda jsem se radoval a rozčiloval po celý život, vlastně doteď. Poslední 3 roky máme se synem Tomáškem permanentky a občas chodíme mezi slávisty. Ale není to vždy idyla.
Není mi jedno, že na fotbal chodí lidé mnohdy z velmi podivných a „nesportovních“ důvodů. Mluvím o těch, co jdou na fotbal řádit, „vypustit páru“. Pro ty nemám omluvu. Jsem pro jasná opatření a tresty tak, aby tito lidé neotravovali a neohrožovali ostatní, kteří se chtějí bavit nebo ukázat svým ratolestem co to je opravdové fandovství, láska ke sportu a ke svému klubu.
Stejně tak mi není jedno, co od fanoušků (mnohdy tátů s dětmi na klíně) často slýchám. Všechny ty nadávky a vulgarity, hulvátské pokřikování a zesměšňování rozhodčích a hráčů, nejen těch hostujících. Nejsem moralista a vím, že fanouškovství potřebuje emoce. Ale to, co vlastním příkladem naučíme naše děti, to si odnesou do života jako model správného chování. Stejně nepochopitelné pro mě je, když někteří rádobyfandové přejí našim klubům, aby vypadly v různých evropských soutěží jen proto, že jsou to naši úhlavní rivalové. To je přeci nesmysl. Jak silní budeme jako celek, tak bude naše pozice při nasazování pevná. To přeci každý dobrý fanoušek a milovník fotbalu ví. J
