Smějící se bestie

Smějící se bestie. To je reprezentace vysokoškoláků, kteří kráčí po ulici prezentováni číslem v systému internetu.

Je to reprezentace lidí, které potkáváš dennodenně na facebooku, čteš jejich životy, pocity, koukáš se na jejich ideální já a závidíš jim, protože chceš být jako oni, chceš mít tak ideální oslavu narozenin jako oni, chceš mít tak ideální vztah jako oni a chceš vypadat tak dobře jako jejich vyretušovaný obličej, který na tebe každé ráno zírá z obrazovky telefonu. Člověk, na kterého koukáš, možná zrovna jde proti tobě na ulici, když se skloněnýma očima zíráš do té svítící obrazovky. Člověk, na kterého koukáš, možná zrovna jde proti tobě na ulici, když se skloněnýma očima zíráš do té svítící obrazovky.

Je to reprezentace toho, jak se cítíte, když sedíte už několik hodin doma naproti zdi a snažíte se dodělat práci. Do očí se vám hrnou slzy, protože už nevíte, jak dál, už nevíte, co byste s tím životem měli udělat, aby vám bylo dobře. Aby vám bylo líp. Máte všechno, facebook, funkční vztah, máte kde bydlet a studujete. Po tom se jiným celý život jenom sní.

            Stejně si znovu zapaluješ cigaretu a představuješ si, jak ti uvnitř hoří plíce. Dělá ti to radost, protože to tak trochu hřeje u srdce. Směješ se sám sobě, protože jsi Čech, smějící se bestie, jak by řekl Hitler. Směješ se tomu, že tam dole pod tebou jde pár. Oba na sobě mají stejnou teplákovou soupravu, a říkají si, jak se milují, tobě to přijde debilní a přijde ti debilní, že ti to přijde debilní. Tak se jen dál směješ jako smějící se bestie. Protože co ti zbývá? Pár let života. Pár let života, nebo možná už jen pár vteřin. Pak ti na hlavu spadne mrakodrap, který stojí v Americe, přestože ty zrovna budeš popíjet pivo v Čechách, ale s tím nic neuděláš. Zanecháš tady po sobě potomky a kamarády, kteří se na tvém pohřbu budou svíjet v bolestech. Ty se nad nimi budeš vznášet a budeš se jen smát jako smějící se bestie. Tví blízcí se budou rozčilovat nad něčím s čím nemohou nic udělat. Tak to prostě v životě chodí. Zanecháš tady traumata, několik párů bot a jedno tabu pro celou rodinu. Směješ se při představě, že té paní dole najednou vybouchne hlava. Proč ne, jsme smějící se bestie a tak to má být.

            Je to reprezentace toho pocitu, že jsi na světě sám a nikdo tě nechápe, tvojí důležitosti, které si nikdo ani nevšiml. Je to reprezentace toho, jak jsi sám. Stejně jako milion dalších čísel. Ta jsou taky sama. Jen se tváří, jako že to není pravda. Tahle stařecká samota tě bude doprovázet až do smrti. Pak v šedesáti budeš vylévat mýdlovou vodu z okna na mladé, co pod oknem kouří, jako to děláš ty teď. Pak v šedesáti budeš nadávat mladým, že tě nepouštějí si sednout, jako to děláš teď, protože se ti prostě nechce vstávat. Anebo ne, třeba je smějící se bestie v jádru hodná, jen se snaží spojit smutek z toho, jak je život nespravedlivej a radost z toho, jak je všechno krásný. A do toho popřít morálku svou i lidí okolo sebe, aby světu ukázala, jak je nesmyslný to každodenní vstávání ráno, jak je nesmyslný držet se v tramvaji tyče, když člověk udrží rovnováhu i tak. Jak je nesmyslný všechno, co se tady odehrává. Ale přesto jsi tu rád.