Kdyby věci uměly mluvit

Neměli bychom pro naše bezpečí všechny věci raději zničit? ----------------------------------------------------------------------------------------

Kdysi dávno, když jsem bývala ještě hodně malá, mívala jsem často velmi zvláštní myšlenky. Začínalo to představami toho, že jsem se narodila chlapcem a můj bratr dívkou, přičemž jsme po narození museli jít na operaci, aby nám doktoři v nemocnici vyměnili pohlavní orgány. A končilo to věčnou panickou hrůzou z toho, že mi jednou moje hračky oplatí to, jak se k nim chovám. Vzpomínám na ten den, kdy jsem několik svých hraček vyhodila z pátého patra do mrazu, abych vyzkoumala, jestli tenhle výlet přežijí, a pak jsem je ještě dvě hodiny nalévala zázvorovým čajem, aby náhodou nebyly nemocné. Dokonce jsem je i nechala spát ve své vlastní posteli a sama jsem spala na zemi. Jen, aby na mě náhodou nevzaly nůž a v noci mě potají nepřišly zavraždit. Dospělo to až do té fáze, že jsem koberec zavřela na balkon, aby mne v noci nemohl při spánku udusit. Ono by nakonec i stačilo, kdyby věci pouze mluvily. Jen tahle představa samotná je dost děsivá.

Když jsem se rozhodla, že budu psát fejeton na tohle téma, bylo to při odchodu ze školy a představovala jsem si, že by kterákoli z věcí, které se nacházejí okolo mne, dokázala mluvit. Nakonec to dopadlo tak, že jsem raději jela někam daleko od města, do přírody, někam, kde se žádná věc nenachází. Už na záchodě ve škole jsem totiž od záchodové mísy dostala vynadáno, že na ni „seru“. Při východu ze školy se na mě nejdřív rozkřikly schody, že s nimi jednám bezohledně. A pak už to jelo. V metru mi bylo moc líto sedaček, protože při představě, že na mně sedí 150 kilový smradlavý bezdomovec, se mi opravdu zvedal žaludek. A sama jsem nedokázala snášet výčitky svědomí za to, že nejsem schopná jim nijak pomoci, když ony samy jsou vůči nám, bezohledným lidem, naprosto bezmocné. Nechtěla jsem se chytat tyčí, protože jsem měla strach, že bych snad některé z nich mohla strčit ruku do oka. A neustálé nadávky se na mě hrnuly ze všech stran, protože věci věděly moc dobře, že je slyším. Dveře si neustále stěžovaly na to, že i když lidem říkají, aby „ukončili výstup a nástup, protože se zavírají“, lidé do nich kopou. A to vlastně plní příkazy jiných lidí. Naříkání samotného metra opravdu nešlo přeslechnout, jeho vagóny vzdychaly do rytmu jízdy a přitom si neustále stěžovaly, že nedostávají k jídlu dost elektřiny. Nejhorší na tom všem bylo, že se od toho nedalo utéci. Věci byly opravdu naprosto na každém kroku. Řvaly na mě koše, výlohy, obchody, domy, žvýkačky, slupky od banánů, naprosto všechno!

Teď jsem v neustálém strachu skrytá uprostřed Krčského lesa, už několik týdnů jsem neviděla lidskou duši. Sedím tu v zimě mezi stromy pouze v podprsence, protože to byl jediný kus oblečení, který mi nenadával za to, že ho mám na sobě. A čekám na jistou smrt, kterou mi přinese buď mluvící záchod, moje hračky z dětství, anebo jeden umělý zub, který mi neustále vyčítá, jak mi smrdí z pusy. Ach, jak jsou ty věci mocné! Je možné, že se v nich skrývá síla, která nám může v budoucnu podrazit nohy a všechny do jednoho nás zničit? Tahle otázka doopravdy stojí za úvahu. Možná bychom měli všechny věci pro jistotu zničit.

(Tento fejeton jsem psala v roce 2013 do školy na téma Kdyby věci uměly mluvit)