Chile I (Úvod)

24.7.2013 Vydávám se na rok do Jižní Ameriky. Proč právě tam? Toť dobrá otázka. Umím španělsky, je mi 16 a mám chuť odjet někam pořádně daleko na rok. 

 Vybírám si Chile, protože mám ráda hory, ale nedochází mi, že Chile se táhne od severu na jih, a že stejně jako můžu skončit přímo u pouště, můžu bydlet s rodinou tučňáků kdesi v Patagonii.

Zhruba měsíc před odletem se dozvídám, u koho budu celý ten rok bydlet. Vesnice/ město, kam mám být poslaná se jmenuje Coyhaique. Modlím se za to, aby to nebylo v místech, kde celou dobu bude -50 stupňů Celsia. Dohledávám si na internetu, že moje vesnice je známá pod názvem "město věčného sněhu a ledu". Raději se tomu jenom směju, protože vím, že nic jiného mi nezbývá. Až na to, že na mou rodinu nemohu sehnat pořádný kontakt se tam docela těším.

Městečko Coyhaique má zhruba 50 000 obyvatel a je největší v celém regionu Aisén. Celý region má zhruba 100 000 obyvatel. Pro městskou holku z Prahy je tohle docela výzva. Když se mi 14 dní před odletem stále nikdo z rodiny neozývá, snažím se jim dovolat. Zvedne to kdosi na protější straně oceánu a do telefonu křičí: "Haló!Haló!" Jsem trochu zděšená a představuji si tučňáka na druhém konci telefonní linky, který nebyl s to mi na moje španělské otázky odpovědět. Přátelé mi zakládají na facebooku přátele se jmény jako "Tučňák Obecný" a podobně. Vážně se trochu téhle cesty bojím.

Konečně mi den před odletem přijdou fotografie mojí budoucí rodiny, mám radost, budu mít tři starší sestry a jednoho mladšího bráchu. Nic víc o nich sice nevím, ale na fotografiích se smějí a vypadají docela sympaticky.

Asi týden před odletem dostanu zkrat a rozhodnu se, že si nechám udělat tetování, vzhledem k tomu, že rodiče s tím nedouhlasí, protože si myslí, že to je nebezpečné. Mám úžasný nápad, že do Chile odletím s tetováním a až se za rok vrátím, už dávno bude tetování hotové a já zdravá. Takže den před odletem si nechám potetovat celou horní polovinu zad. Podepisuji, že mi bylo 18 už před 4 lety a nikdo se mě na nic neptá. Posléze mi dochází, že s tím poletím 17 hodin opřená v letadle. Pouze se sama sobě směji a hned další ráno vylétám na cestu. Cesta letadlem proběhla bez sebemenších problémů, až na to, že si na záchodech v letadlech mažu svoje tetování na zádech.

Santiago/ úvodní seminář

Přilétám do Santiaga de Chile, kde už na mě čekají lidé z organizace, se kterou do Chile letím. Se svými dvěma kufry nacpanými teplým oblečením na zimu se dopravím do hostelu, kde okamžitě ulehám. Ze všech padesáti studentů, kteří do Chile tento rok přiletěli, jsem jediná, kdo už umí mluvit španělsky. Na úvodním semináři je zhruba 25 Němců. Což je polovina všech studentů. Směji se faktu, že po druhé světové válce se do Chile přestěhovala velká spousta německých nacistů a představuji si, že všichni Němci sem přijeli za svými rodinami. Chvíli se bavím s jednou finskou slečnou, se kterou jsem na pokoji, následně z pokoje znechuceně odcházím s názorem, že nejspíš všichni Skandinávci jsou studení, když ta první, se kterou se v životě bavím, mi na otázku, jestli je zamilovaná do svého přítele, kterého ve Finsku zanechala, odpoví, že láska v tomhle věku neexistuje. Ano, v 16 letech láska vůbec neexistuje. V Chile si mimochodem našla přítele, se kterým je až doteď. Každý měsíc si s ním dává zamilované fotografie a statusy na facebook jako správná Chilanka.

Posléze se mě zeptá, proč jsem do Chile přijela, když už umím španělsky. Ani se nezmůžu na odpověď, protože mě naprosto udivuje její uvažování. Když se trochu snažím konverzaci udržet a řeknu jí, že Finsko je nádherná země, odpoví mi na to, že ve Finsku není nic zajímavého, a že to tam nemá ráda. Nádherná reprezentace její země. Myslím, že během toho roku pochopila, že Finsko je nádherná země, stejně jako Chile, ale že ani jedno se nedá s druhým srovnávat, protože všude je něco krásného. Raději se tedy ve svém pokoji už neukážu a bavím se s Maďarkou, protože zbytek lidí se spolu baví buďto německy, anebo na mě až moc rychlou angličtinou, protože jsou to Američani, anebo Finové, Norové a Němci. Povídáme si s jedním z vedoucích a následně zjišťujeme, že nerozumí ironii. Povídáme si s Maďarkou smyšleným jazykem a vymyslíme si, že pocházíme z jednoho maličkého ostrůvku v Pacifiku, kde žijí hobiti a elfové.

Chilan nám to věří. Tímhle se bavím celý můj následující pobyt v Chile, Chilany, kteří nerozumí ironii. Kromě přednášek, které nás mají na celý rok připravit, se koná také diskotéka. Předzvěst toho, jak bude vypadat většina chilských party. Raději jdu spát, trochu se juchajících Němců bojím.

Ráno vyrážíme na letiště, je nás pár, co musejí do svých budoucích bydlišť letět. Po cestě se bavím s jedním klukem ze Santiaga a ten se mi směje, že budu v Coyhaique bydlet, prý tam je více stromů než lidí. Díky chlapče, teď už se fakt nebojím, že se tam budu celý rok nudit. Slečna, se kterou mám chodit do třídy a bydlet ve stejném městě, se jmenuje Denderah, je z Německa a měří zhruba metr devadesát. Má dlouhé blonďaté vlasy a obrovské modré oči. Větší, než jsem kdy předtím viděla. Sen všech jihoameričanů. Všichni ji milují, jen co vyleze z letadla z Německa. Kvůli svému úsudku, že si s ní nebudu rozumět s ní nechci bavit, aby nám vyzbyla nějaká témata do letadla. Absurdita, doteď jsme velice dobré kamarádky a po celý rok je pro mě velice důležitou podporou.