Vánoce – každoroční hrůza! (aneb odlehčená úvaha)

Opravdu jsem chtěl psát něco pozitivního, hezkého a milého, ovšem vzápětí jsem, že Vánoce vůbec nejsou krásnými a radostnými svátky, jak se nás někteří pomatenci snaží přesvědčit – považte sami:

            Už na začátku listopadu (pozor, termín se každoročně posouvá směrem k létu!) se v obchodech plíživě začínají objevovat neklamné poznávací známky toho, že se chystá největší prodejní šílenství celého roku. Výlohy a časem i interiér obchodů postupně okrášlují obaňčičkované plastové vánoční stromky, kilometry blikajících řetězů a tuny umělých vloček, zatímco z reproduktorů stále dokola vřeští nemožné koledy. Před tržebchtivými prodejci není úniku – člověk se s blížícím se datem čtyřiadvacátého postupně bojí otevřít noviny, schránku, mail, konzervu nebo i dokonce obklopit záchodové prkénko z obavy, že na něj vyskočí další nejvýhodnější, nejlevnější a nejrozsáhlejší akční nabídka od obchodního řetězce XY. Rovněž v televizi musí sledovat do zblbnutí opakované reklamy s týranými čivavami, přinucenými chodit s falešnými parohy.

              Vánočnímu šílenství člověk neunikne nikde; zvláště postiženo je centrum každého města, kde na náměstí vyroste přes noc kolonie dřevěných domků, hemžících se přes den podivnými individui tu oblečenými v ovčí kůži, tu v pseudostředověkém hadroví a prodávajícími vše od biokoblih, foukaných lahviček, aromalampiček a teplých ponožek přes ohavné plastové tančící figurky a zpívající chodící lahve coca-coly až po dřevěná vejce nad jejichž cenovkami může člověk pouze nevěřícně kroutit hlavou.

            Uprostřed náměstí též vyrůstají pódia, na která jsou celodenně voděny snad všechny mateřské a pomocné školky, jejichž učitelky si z nepochopitelného důvodu myslí, že právě jejich děti mají oblažovat okolo proudící davy svým falešným zpěvem. Na náměstí je též instalován vzrostlý ozdobený strom, který kromě dotváření sváteční atmosféry občas spadne na nic netušícího cizince.

            V polovině prosince začíná v českých lesích každoročně opakovaná ekologická katastrofa v podobě hromadného kácení statisíců stromků, které následně kolony nákladních aut vozí do měst k prodeji. Ceny těchto stromků jsou, ostatně jako u všeho nabízeného vánočního zboží silně přemrštěné; za srnkami ohlodaný smrkový pahýl s několika ubohými větvičkami, který doposud bez jediné přidané hodnoty lesníků (kromě zasazení a pokácení)  rostl v lese, si prodejci běžně účtují několik stovek korun za metr výšky. V tomto čase se všechny vozy městské hromadné dopravy, už tak přeplněné tím, jak se davy důchodců přesouvají z jednoho konce města na druhý za akčními nabídkami rohlíků levnějších o deset haléřů, ještě více zahustí, neboť každý druhý cestující veze kromě nákupních tašek pod paží též zabalený stromek. Rozumnější lidé z komory vytáhnou stromek plastový, oproti živému stromku vydrží mnohem déle; sice nevoní tak pěkně, zato o poznání lépe hoří.

            Kromě záplavy stromků přiváží jiný proud náklaďáků do měst tisíce kádí s kapry, načež začíná jejich veřejné hromadné vraždění a ulicemi tečou potoky krve. Pohled na kapry způsobuje trauma dětem, které si doposud myslely, že ryby se vyskytují pouze ve formě obalených předsmažených tyčinek samovolně rostoucích v mrazáku. Samotné zabíjení, kuchání či stříkání krve dětem pochopitelně nevadí, oproti počítačové hře DOOM 3 je to pouhý slabý odvar.

            Pobytu v městě se člověk při troše dobré vůle může jakž takž vyhnout; čemu se ovšem vyhnout nemůže je vánoční horečka, která propuká doma, iniciována téměř bez výjimky partnerkou/manželkou/matkou. Vánoce se tak stávají všeodůvodňující záminkou pro totální úklidové šílení, při kterém je samozřejmě potřeba umýt okna (zvlášť vynikající, pokud je venku patnáct stupňů pod nulou), vydrhnout a naleštit parkety, utřít prach (imaginární věc, kterou vymyslely ženy a kterou běžný muž prostě nevidí), vyklepat, vysát a vytepovat koberce, vyprat a pověsit záclony, nablýskat koupelnu a mnoho dalšího. Jedinou pozitivní věcí, která tento vyčerpávající úklid provází, je nalezení oblíbené mikiny za postelí, kterou člověk od léta marně hledal.

            Pokud člověk nemá to štěstí, že žije sám, pak pravděpodobně nakonec podlehne stále stupňovanému tlaku prodejců čehokoliv a týden před Štědrým dnem se vážně začne zaobírat otázkou, co pořídit svým blízkým za dárky. Jestliže má navíc děti, přibývá mu další problém. Ve většině rodin funguje ježíškovská pošta, zdobná schránka za oknem v kuchyni, kam reklamami a spolužáky již zcela zpracované děti házejí svá (celkem nerealisticky pojatá) přání. Při jejich vybrání rodiče s hrůzou zjišťují, že vůbec nerozumí ani jednomu požadavku jejich ratolestí a že zaboha netuší, kde sehnat Mr. Smradláka, Electromana, skákající fazole či Muffy-wuffa. S podobně postiženými rodiči se posléze setkávají v přecpaných hypermarketech, navzájem si vyměňujíce zkušenosti, kde se dá daná hračka (dá-li se realisticky zapáchajícímu plastovému hovínku a hitu to letošních vánoc takto ještě vůbec říct) zakoupit.  

            Pokud člověk bez úhony přežije všechny výše jmenované útrapy, nastává konečně onen očekávaný den oslavující narození Ježíška, kterého kupodivu v našich končinách ještě stále nevytlačil obtloustlý dědek v červenobílém hábitu, původně vymyšlený jako reklamní propagátor přeslazeného nápoje způsobujícího nadměrné tloustnutí americké populace či rozpouštějícího hřebíky.

            Štědrý den probíhá v české rodině podle tradičního scénáře – muž ještě dopoledne na poslední chvíli shání a balí dárky, zatímco v kuchyni vrcholí stresující přípravy na smažení kvant rybích řízků, mezi čímž se hemží děti dožadující se spatření zlatého prasátka, o kterém jim otec ráno nerozvážně pověděl. Odpoledne pak manželka hodiny stojí u plotny a v dýmu přepáleného oleje odevzdaně obrací smažící se řízky, zatímco manžel se u kuchyňského stolu již deset minut urputně hádá s tchánem, který přišel na návštěvu, zda do bramborového salátu patří či nepatří mrkev.

            Jakmile je všechno konečně nachystáno, nasmaženo, zabaleno, připravenou a hotovo, manžel s manželkou svorně padnou vyčerpáním na sedačku a pak už jen s tupým odevzdáním společně s dětmi sledují v televizi po padesáté reprízované pohádky. Tato téměř idylka ovšem netrvá dlouho, neboť s blížícím se večerem jsou děti čím dál více netrpělivé a začínají se navzájem pošťuchovat a hádat, načež  rodiče po chvíli přistoupí k tomu, že už nemá cenu nic oddalovat.

            Následuje tedy štědrovečerní večeře, při které děti pokydají sváteční ubrus, starší dítě s veselým úšklebkem sdělí mladšímu sourozenci, že mu v polévce plave kapří oko, načež tento odmítne polévku dále konzumovat, přestože je oběma rodiči ujištěn že tomu tak není a starší dítě je okřiknuto, a příjemná a pohodová rodinná atmosféra je plně dotvořena i bez nutnosti zaskočení rybí kosti v krku.

            Podíváme – li se ke sváteční tabuli poté, co všichni dojedli, vidíme kromě se vším smířené matky mladší dítě fňukající z bratrova prozrazení, že Ježíšek neexistuje a starší dítě útrpně se tvářící z trapčení otce, který se před chvílí pod průhlednou záminkou odebral do obýváku zazvonit na zvoneček a nyní se s ne příliš přesvědčivým hraným údivem vrací do kuchyně, sděluje, že právě slyšel Ježíška. Nato se všichni odeberou do obýváku ke stromečku a počnou rozbalovat dárky. Původně natěšené obličeje dětí se v průběhu rozbalování začnou mírně krabatit při zjištění, že Ježíšek vyslyšel jen polovinu jejich přání, případně kvůli faktu, že nový digitální fotoaparát má pouze ubohé čtyři megapixely. Hlava rodiny zase s hranou spokojeností předvádí obdržené džíny, zatahuje vší silou břicho, neboť kalhoty jsou o v pase o dvě čísla užší.

            Po rozbalení dárků rodina ještě chvíli sedí pohromadě, pojídá cukroví a rodiče si naplno užívají onu krátkou chvilku klidu, než se po odchodu dětí do postele vrhnou umývat hory nádobí a uklízet papírové pozůstatky dětské rozbalovací spouště. Oba manželé pak vyčerpaně usínají s hrůznou představou, že v průběhu dalších dní budou podobný kolotoč muset ještě několikrát absolvovat s širší rodinou či známými.

            Jedinou radostnou událostí Vánoc tak zůstává pouze to, že skončí a že do jejich dalšího opakování bude mít člověk alespoň tři čtvrtě roku klid.