Letící vejce aneb nesouhlasíš? Dostaneš přes držku!

„Lháři oražovej!“ vyráží ctihodný pan Schwarzenberg přes stůl a píchá páně předsedu sociálních demokratů plnicím perem do hrudi. „Bídáku zelenej!“ brání se Paroubek třemi přesně mířenými vejci, která se rozprskují o odpolední vycházkový oblek pána Orlíku. Moderátor Václav Moravec se v televizním studiu marně pokouší zjednat klid. Absurdní, nepředstavitelná situace? Ne až tak v souvislosti s událostmi posledních dnů. Podstatné sdělení na úvod - vržené vejce není názor. Je zásadní omyl vrhačů vajec, pokud si myslí, že je.  Inzultace není argument. Nesmí být. Pevně věřím, že ne v naší mladé, demokratické společnosti.

Před dvaceti lety byli lidé biti na Národní třídě. Za svůj názor. Jedinou přípustnou pravdu tehdy měly bílé helmy se štíty a obušky.

Dnes jsou biti vůdcové sociální demokracie. Za svůj názor.  

Vidíte v tom rozdíl? Kde?

Správný názor prý nyní mají vrhači vajíček, říkají to přece.

Je třeba rozhodně a důrazně  říci, že nemají. 

Pojďme si sednout k jednomu stolu a pobavme se třeba – o radaru. Mám mnoho argumentů,  proč by měl být u nás postaven. Řada z vás bude mít názor opačný, určitě to bude vášnivá diskuse. Patrně se neshodneme a utvrdíme se pouze ve svých postojích. Má však nakonec platit pravda toho, kdo má větší biceps, toho, jehož konečným „argumentem“ je dlažební kostka, hozený půllitr? Schytám snad vejcem já, nebo vy?

Znovu opakuji, vržené vejce není argument.

Nesouhlasím – li s něčím názorem (u politické strany rozuměj s programem, vystupováním jejího předsedy atd.), mám řadu možností, jak svůj nesouhlas dát dostatečně a silně najevo. Je zcela legitimní nesouhlasit s programem jakékoli strany, stejně tak legitimní je tuto stranu nevolit, volit jinou či pro ni ze všech sil agitovat, založit si stranu vlastní a vyznávat, hájit a šířit postoje a názory, o nichž se domnívám, že jsou správné. 

Je znakem civilizovanosti, politické kultury, respektu k druhému – nazvat to lze různě – pokud se toto děje formou diskuze, byť nezřídka ostré. Ve dvousetčlenné poslanecké sněmovně sedí prý sto tunelářů, padesát demagogů, dvě stě lhářů, řada pitomců, desítky idiotů, zlodějů a bláznů – i toto už zdi zasedacího sálu slyšely. Přesto vzduchem nelétají lahve, lavice či jiné předměty. Vyhlásí – li koaliční poslanec nutnost škrtů ve státním rozpočtu, není zasypán pukavci, horuje – li opoziční poslanec pro zvýšení důchodů, neodchází od řečnického pultu coby reklama na rajčatový protlak. Slovním, přestože mnohdy podlým či sprostým útokem, ještě nikdo zmrzačen nebyl.

Myšlenka demokratické společnosti je založena na právech a osobní odpovědnosti jednotlivce, jeho svobodném názoru, možnostech volby a především respektu k ostatním. Luxus demokracie spočítá v možnosti mít názor, aniž bych se musel obávat, že při jeho vyslovení dostanu kamenem do hlavy. Luxus demokracie spočívá i v možnosti nesouhlasit s názorem druhých. Luxus demokracie je také možnost volby toho, co budu konat.   

Právem kohokoli je svobodně hlásat své názory, tak stojí v ústavě.

Nikde ovšem není psáno, že právem je vrhnout vejcem na někoho, s kým nesouhlasím. To je ten zásadní omyl vrhačů vajec.

Téměř neomezená možnost volby konání se vždy musí pojit s odpovědností. Možnost konat znamená: budu – li chtít, koupím vejce a vrhnu je na Jiřího Paroubka. To může nyní každý. Jak bylo řečeno, toto ovšem není využití práva na názor, neboť vržené vejce není projevením názoru, vejce letící vzduchem není argument.

Pohled „má pravda je jediná správná, zmlátím tedy oponenta, vrhnu vejce“ považuji za zvrácený, za projev tupé primitivity.

Pozor, takto bili i komunisté!

Odpovězte si upřímně, sami pro sebe – jak budete nahlížet na chlapa, který v manželské hádce zbije ženu poté, co mu došly slovní argumenty? A nyní, neměly by platit stejná kritéria na posuzování někoho, kdo též došly argumenty a jediné, čeho je schopen, je hod vejcem? Co až vejce někomu vyrazí oko? Jejda, vždyť to měla být jen taková bžunda, zasypat ty socany vejci, to jsme opravdu nechtěli!

Vrhači vajec svým jednáním demokracii oslabují, přestože si možná myslí opak.

Ve zdravé demokracii netřeba házet vejci. 

Dovedeno do důsledků - chcete žít ve státě, ve kterém může nastat, že vám preventivně rozšlapou nákup, když půjdete v nevhodný čas kolem politický mítink? Kde vás ochranka či policie před tímto mítinkem preventivně prolustruje, prohledá? Bude stačit několik podobných mítinků, a bude vyhlášeno Lex ego? Přísné tresty speciálně za nošení vajec na náměstí? Qui bono? Toho chtějí vrhači vajec dosáhnout, s plnými ústy demokracie, jejího omezení?

Mnozí namítnou, že dotyčný si vaječnou sprchu zaslouží.

Není to pravda.

Dotyčný si zaslouží prohrát či vyhrát volby, pokud jeho myšlenky nepřesvědčí či přesvědčí ve svobodné politické soutěži dostatek příznivců, dotyčný si zaslouží prohrát, pokud bude většině voličů nepřijatelné jeho chování, dotyčný si zaslouží vyhrát, pokud většina voličů přistoupí na sliby strany, již reprezentuje – to je demokracie.  

Schytat vejcem – to není demokracie.   

Hájím právo jakékoli strany, jakéhokoli člověka, nebýt za svůj názor fyzicky napaden podle primitivního práva džungle, podle primitivního práva silnějšího, podle primitivního práva banánových republik. Příště to můžete být právě vy, kdo bude ten slabší podle těchto primitivních zákonů.

Otázka totiž zní - kdo bude bitý příště, na koho dalšího poletí vejce? Za jaký názor?

Demokracie mnohdy bývá křehčí než skořápka vejce.

Historie zná řadu bohužel řadu příkladů, jak takové primitivní vidění světa může skončit.

Začíná to házením vejci. Molotovovy koktejly na Romy brzy následují. Poté oběsíme na kandelábrech homosexuály. Židy zplynujeme až nakonec.   

Vejce do demokratické diskuze nepatří.

Vrhači vajec pro mě zůstávají hlupáky.