I ty dlužíš státu 100 000 Kč!

Jste tříčlenná rodinka? Výborně, tak právě vy dlužíte státu rovných tři sta tisíc. Jste pár na hromádce? Tak to je jen za dvě stě tisíc. A pětičlenná rodinka? Rovný půlmilion!

            No, netvařte se tak kysele, ani pro mě to není dobrý pocit, dlužit někomu sto tisíc, přičemž jen na úrocích to dělá ročně navíc další tři tisíce. Sice si můžu myslet, jak chci, že jsem ten dluh až tolik neudělal, ale zato mám sakra jistotu, že jej budu muset splatit. Že si jej stát ode mě vezme.

            K těm sto tisícům, které dlužíte, dojdeme jednoduchou matematickou úvahou – vezmeme státní dluh a vydělíme jej počtem obyvatel. Protože stát jsme my všichni, vy, já, vaši známí. Státní dluh vznikl tak, že jsme si půjčili v zahraničí, tyto peníze jednoduše projedli (nebo rozdali na pastelkovném, nebo rozdali na štědré podpoře nezaměstnaným, nebo…).

            Prostě jednoduše, je to jako domácí rozpočet – jak dopadne, když budete utrácet víc, než vyděláte, a vždy si půjčíte na další utrácení? Jednoho dne zjistíte, že už vám nikdo nepůjčí, že máte všude dluhy, a buď je splatíte, nebo u vás za chvíli zaklepe exekutor.

            Teď si možná myslíte, že stát z vás ty peníze nedostane. Bohužel omyl. Třeba vymyslíte geniální myšlenku, že by stát ten jeden bilion mohl natisknout v nových penězích a tím by se dluh jednoduše splatil. Prima myšlenka, patrně jste ale nikdy neslyšeli o inflaci.          Dobrá, dobrá, jiná možnost – sebereme ty peníze nejbohatším! Pořádně je zdanit, vyždímat, vždyť tyjí z nás, ubožáků pracujících. Škoda, že ti bohatí jsou většinou našimi zaměstnavateli. Škoda, že se pak tito bohatí sbalí a přesunou výrobu do daňových rájů – a kdo skončí na dlažbě? (velmi poučným příkladem ze současnosti je např. firma NOKIA v Německu…)

            Ale, snad není tak zle, stát přece nemůže zkrachovat, i když se pořádně zadluží! No...tak si zkuste najít, jak dopadla nedávno Argentina. Prostě, dluhy se musí platit.

            To je naše jediná jistota – splatit, co jsme si půjčili. Jinak se také může stát, že se jednoho dne probudíme, a v peněženkách  nalezneme jen nesměnitelné, srandovní, barevné papírky.

P.S.: Vy, kdo peníze ukládáte do zlatých cihel, se zasmějete, strčíte si je do kapsy a odjedete do Karibiku. Bohužel, já žádnou zlatou cihlu opravdu, ale opravdu nemám – jen ten dluh sto hadrů a jistotu, že je ze mě stát dostane!