To máš za to! aneb Miluji Petra Hapku

Jak nezvyklý až komický nadpis, tak smutný obsah!  Od dětství žiji jako sova, po ránu i z větší části celé dopoledne k ničemu, ožívajíc ve večerních hodinách, v nočních hodinách jako rybka! A nyní s tím žij!!!

Už  v dětství mi bylo těžko - otec, poznamenaný dobou, kdy nástup do práce v 6,00 byl takřka pozdní, hodné slušného člověka bylo tak 5,45 hod., nechápajíc ponocování ani víkendové vyspávání déle než do osmi hodin – a to bylo fakt maximum! Matka učitelka, vycepovaná brzkým příchodem „ do ústavu“ a totéž vyžadujíc po svém okolí také neměla pro noční život přílišné pochopení.  Ve večerních hodinách otec mnohdy již dříve známé „Aktuality“ neviděl, prostě spící na gauči, matka – větší držák, dívajíc se od půl desáté na tehdy nepřátelském západoněmeckém programu na pro nás z malé, ostnatým drátem obehnané české zemičky, téměř sci-fi seriál Dallas – a šly i 2 díly za sebou! Někdy vydržela …. V té době, já, coby školou povinná,  jsem již měla zalehnout a spát – a zrovna v té době jsem byla nejčipernější, schopna čehokoliv i ev. náznaku učení! Za to ráno! Jak matka s oblibou dodnes všude přidává historku k dobru – neobešla se snídaně  bez vylitého nápoje – čaje, kakaa nebo čehokoliv. Prostě já, spící panna, nevidíc, nevnímajíc, mátožná! A to mi zůstalo celý život.

A nyní s tím žij!

Dnes  po ránu, kdy mé první  kroky v žádném případě nevedou k zrcadlu, tu hrůzu, co mne tam čeká už znám dost dlouho a dost dobře , mám za úkol vypravit nezletilé dítě do školy, to prostě vstát musí ( a tím i já ) a druhé do školky, které  zásadně nebudím ( prostě s ním cítím).  Když se ráno potkáme s manželem a on se na mne podívá svým strastiplným pohledem - chudákovi, několik let mu trvalo, než si zvykl, že po ránu na mne nemůže ani mluvit, natož po mne něco chtít - tak si v duchu říkám, „Tak chlapče, to máš za to, že tak koukáš! Ten pohled na mne Ti přeju!“ On, typ skřivan, kterému nedělá časné vstávání žádné problémy,  absolutně nemůže pochopit, jaké to po ránu pro mne je. Ani starší dcera mi sebevědomí příliš nedodala, když tuhle při jízdě v autě suše konstatovala: „Hele, mami, víš, že se mi po ránu v pyžamu nelíbíš?“ Bezva, ale NENÍ to pyžamem. Ani kdybych spala ve večerní róbě to nebude lepší!

Za to večer je to naopak! Já ve 22,00 hodin naprosto čilá, začínající vařit jídlo na druhý den, přitom uklízet, pracovat na počítači, pokukovat po večerních ( manžel tvrdí nočních ) programech, on klimbající, nadávajíc, proč nejlepší pořady jdou pozdě v noci – jak pro koho – a hudrajíc, ať jdu s těma kastrolama do háje, že to není normální tak pozdě! Jak pro koho! Já si samozřejmě přisadím, že za chvilku bude chodit do postele po Večerníčku, že to není možné, aby takhle brzo večer už se mu chtělo spát. Prostě veselý noční život. O komentářích „ Jdi si brzo lehnout ať ráno nekoukáš jak  (pověstná ) sůva z nudlí ! “  se raději rozepisovat nebudu! ( je mi zcela jasné, jak toto přirovnání vzniklo ).  Jít spát se nad ránem donutím pouze pod vlastními výhrůžkami, že vstávání je za dveřmi . A přitom spaní v tuto nádhernou dobu je taková ztráta času!

A proto miluji Petra Hapku – to, že si dokázal zařídit svůj život podle svých ( a i mých ) biorytmů, ráno spát, vstávat odpoledne a v noci, kdy je všude klid a ticho, pracovat a žít. Nedivím se, že jeho hudba je tak krásná! Slibuji, že jakmile dítka odrostou a moje ranní přítomnost u nich nebude nutná, žiji naprosto stejným způsobem!

Vaše SK