Ruský festival na americký způsob

Nedlouho po mém příjezdu do Ameriky mě čekalo milé překvapení – ruský festival. Těšila jsem se jako malá holka již několik dní dopředu. Až v prostředí zcela odlišné kultury člověk skutečně docení slovanskou vzájemnost. S vidinou boršče, národních tanců a konverzace v ruštině jsme, jak jinak než autem, vyrazili na místo konání. Naše tříčlenná skupina byla opravdu různorodá. Tvořili jsme ji já, moje americká spolubydlící Jessica z Ohia a indický student Mikhail s ruským jménem a portugalskými předky.

Festival organizovala místních pravoslavná církev. Na malém plácku před kostelíkem postavili její členové pár stánků s knihami, matrjoškami a ruskými palačinkami „blinami“, které si návštěvníci mohli zkusit sami připravit. Libá vůně nás však rychle zavedla do blízké budovy podobné klubovně.  Zde se již stoly prohýbaly pod spoustou ruských specialit. Poté, co jsme směnili dolary za kupony k placení, jsme začali vybírat z bohaté nabídky zákusků, pirohů, šašliku a pelmeni. Zvítězil boršč a houstička s česnekovým máslem, která až nápadně připomínala v Americe nedostatkové české pečivo. Jak mi bylo blaze po těle i na duši.

S plnými talíři jsme se přesunuli ven k plastovým stolům, protože právě začínal kulturní program. Ještě než se na prostranství před kostelem seřadily děti v barevných krojích, všimla jsem si u vedlejšího stolu něčeho, co mi málem vyrazilo dech. Muž středních let, zjevně Američan, tam pirohy nezapíjel vodkou ani čajem ze samovaru, nýbrž vychlazenou Pepsi Light. Znovu jsem si tak potvrdila, že mě v mé dočasné domovině ještě stále může leccos překvapit. V tu chvíli se už ale ozvaly první tóny ruské národní písně a děti začaly tancovat.

Mimo příbuzné malých tanečníků jsem z diváků byla jediná, kdo si vystoupení nadšeně fotil. A byla jsem také jediný dobrovolník, který si chtěl vyzkoušet šaty na cikánské tance. Mé „hrdinství“ vzbudilo zájem okolí, publikum u pódia se náhle rozrostlo. Nasoukala jsem se do úzké pestré haleny a široké splývavé sukně. Kopem vzad jsem její cípy zachytila mezi palec a ukazováček. Cikánská tanečnice jako vyšitá. Zde měla úloha dobrovolníka nejspíše oficiálně skončit, jenže kvůli mému zápalu pro věc mě moderátorka akce vyzvala, ať si klidně s dětmi i zatančím. S radostí jsem přijala. Diváci tleskali a uvaděčka mě při svlékání kroje nenápadně prosila, ať své dobrovolnické služby klidně nabídnu i později při dalším vystoupení. Bohužel, naše školní povinnosti nám nedovolily se déle zdržet. Přesto tento ruský festival zůstává zatím jedním z mých nejlepších amerických zážitků.

Článek vyšel 2. 10 v Olomouckém deníku