Turín – město chutí a historie

Co si vybavíte, když se řekne Turín? Fotbalový klub Juventus, turínské plátno nebo možná ještě automobilku Fiat? Přičtěte k tomu kávu Lavazza, slavné Martini, čokoládovou specialitu gianduiotto, staré kavárny, čisté prostředí v podhůří Alp a bohatou historii. Ve městě, které je počtem obyvatel a velikostí srovnatelné s Prahou, najdete skoro všechno. Chybí jen moře, ale tam jste za 2 hodiny autem.

Turínská kavárnaM. Sucha

Jako u většiny italských měst sahají dějiny Turína víc než dva tisíce let nazpět. Jméno města vzniklo z názvu římského tábora Castra Taurinorum (Tau je keltsky hory podle nedalekých Alp). Největšího rozkvětu však dosáhl jako sídelní město savojských hrabat, vévodů a králů, kteří vládli oblasti Piemonte od 11. století. Ne náhodou stálo Savojské království roku 1861 u zrodu sjednocené Itálie a král Viktor Emanuel II. se s podporou Garibaldiho stal prvním panovníkem nového státu. Turín byl prvních několik let hlavním městem Itálie, vznikla zde ústava a italský parlament. Savojští králové vládli Itálii až do roku 1946. S nimi je spojena i největší turínská památka – Palazzo reale. Rozsáhlý královský palác savojských byl budován od 16. do 19. století převážně v barokním slohu. Areál je zapsán na seznamu kulturního dědictví UNESCO a jeho hlavní části i zahrady jsou přístupné veřejnosti.

Čtyři povinná muzea

Nejdřív na skok do dvou paláců, které v dějinách Turína hrají prim – Palazzo Madama a Palazzo Carignano. Palazzo Madama je asi nejpozoruhodnější stavbou Turína. Představte si středověkou cihlovou pevnost, k níž je zezadu přistavěna monumentální světlá barokní fasáda. Je to jako spojení ohně a vody. O vznik barokní přístavby se zasloužily dvě savojské panovnice – Giovanna Battista Savojská a Kristýna francouzská – proto přídomek Madama. V paláci byla roku 1861 vyhlášena Itálie. Dnes je v něm Muzeum antického umění  www.palazzomadamatorino.it.

Také rozlehlý Palazzo Carignano je spojen se vznikem moderní Itálie. Narodil se zde první italský král Viktor Emanuel II. a budova sloužila jako první italský parlament. V současnosti tam sídlí Muzeum sjednocení, kterému se v italštině říká risorgimento www.museorisorgimentotorino.it.

Třetím muzeem, které stojí za návštěvu už kvůli prostoru, je Museo del cinema – Muzeum kinematografie. Proč zrovna kino? Bohatý Turín byl v meziválečném období hlavním městem italského filmu. Teprve Mussolini ho o tento primát připravil, když dal filmový průmysl v roce 1937 přesunout do nových ateliérů Cinecitta v Římě. Muzeum filmu se usídlilo v gigantické stavbě-věži, nazývané Mole Antonelliana. Tato 167 metrů vysoká věž, která je dominantou Turína, byla postavena v poslední třetině 19. století jako synagoga. Město nakonec nedokončenou stavbu odkoupilo od židovské obce a v roce 2000 v ní zřídilo velkoryse pojaté Muzeum kinematografie www.museocinema.it. Muzeum pořádá projekce a festivaly a vlastní jednu z největších filmoték na světě.

Všem, kteří milují italská auta, lze doporučit návštěvu Museo dell automobile. Nachází se v moderním paláci v širším centru města a najdete tu desítky modelů od parních strojů až po Formuli 1. Zvláštní expozice je věnována italskému designu aut www.museoauto.it.

Obrázek Turína by nebyl úplný, kdybychom nezmínili turínské plátno. Tato lněná textilie s údajným otiskem těla Ježíše Krista po sejmutí s kříže se dostala do majetku savojských v 16. století. Od roku 1578 je plátno uloženo v katedrále Svatého Jana Křtitele v Turíně. Přestože do katedrály za ním chodí stovky turistů, plátno je vystavováno naprosto výjimečně. V poválečných dějinách Itálie to bylo jen dvakrát – v roce 2000 a o deset let později. V roce 2010 plátno za šest týdnů shlédly 2 miliony návštěvníků.

Vzhůru do kavárny

A teď se z paláců a katedrál přeneseme do turínských ulic, které tepou svým každodenním rytmem. Ve městě nemáte šanci se ztratit, protože ulice jsou po vzoru původních římských urbanistů pravoúhlé a tedy přehledné. Všechna náměstí a širší bulváry jsou lemována podloubím, lépe řečeno krytými galeriemi, které dosahují délky 15 kilometrů. V době nepřízně počasí tak můžete suchou nohou projít celý střed města a v poklidu nakupovat nebo posedávat v kavárnách. Těch jsou stovky – moderní i tradiční z 19. století. Nejčastěji v nich vidíte dvě místní značky káv – Lavazza a Vergnano.

Sledovat odpolední siestu v takové kavárně je zážitek. Italové u baru srkají své espresso nebo cappuccino, k tomu zakusují brioche, což je něco malého sladkého, nejčastěji croissant. Pít na baru je populární, protože ceny jsou o něco nižší, než když si sednete. Káva se podává zásadně s minerálkou a v průměru nestojí víc než 1.30 EURO, což je méně než v Praze. Ti, kdo tolik nespěchají, popíjejí u stolků Campari se sodou nebo Martini, rovněž vyráběné v Turíně. Velmi populární je spritz: šumivé prosecco s ledem a s pomerančovým likérem Aperol. Jeho oranžová barva se v odrazech světla blikotá na stěnách a oživuje ospalou atmosféru… Když si dáte odpoledne aperitiv, za malý příplatek k tomu dostanete i talíř slaných obložených kousků, kterým se říká stuzzicchini, a někde i větší jídlo. Výborná věc, protože na lačno není radno pít! V kavárně si také můžete dát turínskou specialitu bicerin, hustý nápoj z čokolády, kávy a mléka. Nejčastěji se konzumuje s kávou a existuje i jako likér.

Každá kavárna má stolky venku, protože v uzavřených prostorách se už několik let nekouří. Interiér není nikterak přeplácaný. Za barem kromě presu na kávu police s italskými likéry, grapou a vínem, z globálního pití snad ještě skotská whisky, gin nebo Jaegermeister. Za vitrínou několik druhů sladkých brioche, slaných stuzzicchini, pár salátů. Není toho moc, ale je to čerstvé a chutné. Stačí sedět, zakusovat, pozorovat cvrkot na ulici, trávit, vnímat… prostě relax. Siesta se dodržuje i zde v podhůří Alp.

Kdo rád ochtnává, neměl by zapomenout na návštěvu liquorerie (likéry) nebo cioccolaterie, tedy obchodu s čokoládou. Tady lze koupit další turínskou gastronomickou specialitu – gianduiotto. Je to velmi jemný čokoládo-oříškový krém, taková nugeta de luxe. Konzumuje se v polotekutém stavu nebo v podobě čokoládových bonbonů, které mají typický trojhranný profil. Druhů a velikostí je nepřeberně. Mnohé obchody si gianduiotto vyrábějí samy podle původních receptur z 19. století. Není to nejlevnější pochoutka, ale stojí za to.

Pravou chuť Itálie s potřebnými kulisami získáte jen na Apeninském polostrově, ale leccos lze i v Česku. Přibývající italské restaurace a obchody část italských produktů – zejména gastronomických – nabízejí, ale problémem někdy bývá cena. Celkem pestrá škála italských výrobků bude dostupná také na veletrhu „I love IT“, který se uskuteční  3.-5. října v Praze.