Příběh budovy, která ve 20. letech aspirovala na největší stavbu v Evropě a o půlstoletí později skončila jako socialistické spáleniště, je docela dobrodružný. Veletržák odhalil historii sebe sama.
Na letošní rok připadá několik výročí Veletržního paláce – ikonické stavby české moderní architektury: její základy byly položeny v roce 1924, v roce 1974 vyhořel a o 20 let později byla dokončena její rekonstrukce. Právě zahájená výstava dokládá, jak se z výstavního paláce stalo sídlo podniků zahraničního obchodu (s nezbytnými agenty), jak se po požáru málem změnil na nemocnici a muzeum revolučního dělnického hnutí, až díky Jiřímu Kotalíkovi skončil jako součást Národní galerie.
V Praze se od roku 1891 vystavovalo ve Stromovce. Mladé Československo a jeho hlavní město však měly smělejší cíle, a tak v roce 1920 vznikla společnost Pražské vzorkové veletrhy. Ty pořádaly dál výstavy na holešovickém výstavišti, ovšem kapacita nestačila a výstavní prostory příliš připomínaly staré Rakousko. Proto byla v roce 1924 vyhlášena soutěž na nový výstavní areál – tzv. Veletržní City. Měl vzniknout na místě Veletržního paláce a vedlejší parcely, kde dnes stojí Parkhotel. Zvítězil návrh architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla, který se nesl v tehdy módním funkcionalismu se čtyřmi paláci – dvěma velkými a dvěma menšími, navzájem propojenými. Stavba prvního velkého paláce pokračovala poměrně rychle, ale brzy se ukázal megalomanie celé akce. Začaly docházet peníze.
V roce 1928 byl velký palác (Veletržní) za velkých ovací otevřen. V provozu sice byla jen tři patra, ale na slavnost se sjeli všichni, kdo něco znamenali. Veletrhu se v roce 1928 zúčastnil i Sovětský svaz. Nebyl to úlet, ředitel veletrhů Václav Boháč to měl promyšlené. Zahrál na slovanskou strunu a k účasti pozval všechny slovanské země. Proto také byla v paláci poprvé v přítomnosti Alfonse Muchy vystavena slovanská epopej. Boháč předpokládal, že Československo dravou exportní politikou ekonomicky ovládne slovanský svět. Zůstalo jen u zbožného přání. Pozoruhodným exponátem nynější výstavy je vstupní brána do sovětské expozice, kterou v duchu konstruktivismu vyprojektoval avantgardista Jaromír Krejcar. Jeho typografie a tvar hvězdy byly natolik zdařilé, že jí propagátoři socialismu používali dalších 60 let.
Veletržní palác v roce otevření navštívil také Le Corbusier: „První dojem z obrovského paláce je impozantní. O mém návrhu na palác Spojených národů se tvrdilo, že je nerealizovatelný. Pražské veletrhy to vyvracejí. Jsem šťasten, že se dělá architektura v tom pojetí, jak ji propaguji a že si mohu učinit pojem, jak bude vyhlížet moje plánovaná budova Centrosojuzu v Moskvě.“
Nový Veletržní palác přitahoval davy. Veletrhy, které trvaly týden a konaly se na jaře a na podzim, navštěvovalo kolem půl milionu lidí. Průměrný počet vystavovatelů činil 2.000, z toho asi polovina ve Veletržním paláci, zbytek na holešovickém výstavišti a na tzv. novém výstavišti na místě dnešního Parkhotelu. Interiér Veletržního paláce byl rozkouskován příčkami na stovky krámků a připomínal spíš tržnici.
Po válce byla všechna sláva polní tráva. V roce 1951 se majitelem Veletržního paláce stala společnost KOVO a do budovy se stěhovaly centrály podniků zahraničního obchodu. Palác se v podstatě přeměnil na administrativní budovu, příležitostně používanou také k výstavám. Až v noci ze 14. na 15. srpna 1974 přišel požár, který svědkové popisují jako skleněné peklo. Z budovy zbyly jen holé stěny a zborcené kovové konstrukce. V důsledku požáru začaly na Pankráci i jinde v Praze vznikat výškové budovy, protože PZO se potřebovaly přestěhovat do nových a náležitě honosných prostor.
Nejdřív se uvažovalo o zbourání spálené konstrukce, ale naštěstí nebyly peníze. Pak přišla na řadu přestavba, které se architektonicky ujal Stavoprojekt Liberec. Padaly návrhy na vybudování kolejí, kina, pošty, obřadní síně… Jeden z projektů počítal s vybudováním galerie moderního umění. Myšlenky se nakonec chopil ředitel NG Jiří Kotalík a začala rekonstrukce. A to už jsme v současnosti, protože obnova trvala 20 let až do roku 1993, kdy byly otevřeny první tři patra expozic. O dva roky později se Veletržní palác stal oficiálně sídlem moderní sbírky Národní galerie.
Vypadá to jako happy end, ale není. Veletržák není pro účely umělecké galerie ideální, jeho provoz je náročný atd. atd. Ale jak říká ředitelka moderní sbírky NG Helena Musilová, „současné ohlédnutí se za 90 letou historií je zároveň impulsem k přemýšlení do budoucna, jehož součástí by měla být proměna dosavadního uspořádání moderních sbírek a vůbec nové pojetí využití těch obrovských prostor, které budova nabízí.“ Teď se čeká, jak se k tomu postaví nový ředitel Národní galerie. První vlaštovkou v tomto směru je kavárna Café Jedna, která ve Veletržáku otevřela začátkem března. Konečně, už to bylo potřeba!
