Z naší společnosti zmizelo kritické myšlení, prohlásil na konferenci o minulosti FFUK Miloslav Ransdorf. Revoluční ideály jsou stále aktuální.
Konferenci inspirovala kniha Náměstí Krasnoarmějců 2, která mj. popsala praktiky SSM, KSČ a bezpečnostních složek na Filozofické fakultě v době normalizace. Jednání se neslo spíš v osobním a vzpomínkovém duchu. Miloslav Ransdorf, který absolvoval fakultu v roce 1977, vystoupil v diskusi s tezí, že právě proto, že doba nebyla zcela svobodná, přinutila a naučila studenty kriticky myslet. Diskuse v seminářích byly otevřenější než dnes a nesly se v duchu souboje idejí. Napomáhali tomu někteří profesoři. Názory, které se nenosily, šlo podle Ransdorfa ukládat do textů a pak číst mezi řádky. Většina účastníků konference – Ransdorfových vrstevníků – souhlasně přikyvovala. Z minulosti přešel Ransdorf do současnosti. Kritické myšlení ze společnosti podle něj zmizelo a ti, kdo se dostanou k moci, kritiku a souboj myšlenek potlačují.
Na Filozofické fakultě jsem v 80. letech studoval a mám trochu jinou zkušenost. Prostředí budovy na Náměstí krasnoarmějců připomínalo stojaté a kalné vody. O nějaké kritické diskusi nebo výměně názorů nemohla být řeč. Leda tak se spolužáky v hospodách nebo možná s několika málo kantory, a i ti se báli. Mluvili v náznacích a nejraději mimo fakultní zdi. Kritický názor, vyslovený veřejně, se trestal yhazovem. Několik mých spolužáků na to doplatilo. Nad ideologickou čistotou fakultního myšlení bděl dogmatický děkan Vaněk, kterému sekundoval předseda SSM Karel Voříšek. Tento duch na fakultě vládnul ještě v druhé polovině 80. let, kdy v Moskvě dávno probíhala glasnosť a perestrojka. Pokud jde o mě, tak raději než čtení mezi řádky a tu věčnou schizofrenii (jinak mluvit doma a jinak venku) mám diskusi otevřenou, normální. Ta do fakultních zdí pronikla až po listopadu a díkybohu zatím trvá.
Miloslav Ransdorf, dnes europoslanec za KSČM, nechal účastníkům konference rozdat svou biografickou knihu „…není všem dnům konec“, v níž se vyznává ze svých názorů na společnost před i po listopadu. Kritizuje všechny, od Husáka přes Havla až po Paroubka. Nelze mu upřít encyklopedické znalosti, cituje Platóna i Ortegu y Gasseta a některé jeho ironizující komentáře jsou docela trefné. I on sám by se však mohl stát terčem ironických odsudků. Stačilo by vytáhnout některou z jeho afér, třeba tu s poslaneckými náhradami v europarlamentu. Podstatné je, že jeho myšlení zůstává veskrze levicové, komunistické.
Posledních 50 stránek knihy představuje jakýsi novodobý komunistický manifest. Marxistické ideály, adaptované na svět 21. století. Zde se mj. dozvídáme, že KSČM je nejdemokratičtější stranou ze všech, protože pěstuje nejširší vnitrostranickou diskusi. Cílem jejího snažní je socialismus.
Jedna z kapitol nese název „Změna světového řádu je nezbytná.“ Revoluce nebude násilná, ale „musí jí být dosaženo zezdola v rámci ústavy a platných zákonů….. růstem participačních a samosprávných struktur…. Zaručit to mají „rady na ústřední a regionální úrovni, které by demokraticky pojatý plánovací proces přiblížily iniciativě podnikatelských subjektů a racionálně usměrnily toky zboží…“ Přímé vyvlastnění nebude možné, nicméně „přílišné majetkové rozdíly pokládáme za destruktivní a KSČM bude usilovat o decentralizaci ekonomických zdrojů.“
Na minulost se Ransdorf dívá takto: „Komunistická strana.… pro mě představovala skutečnost, že děti měly bezstarostné dětství, že se nikdo nemusí bát, co mu hrozí zítra, že nebyl hlad a existenční nejistota, že tu bylo vzdělání a kultura pro všechny....Jistě…. společnost byla ochuzena o dimenzi politické plurality a mnoha práv občanských. Ale vydávat minulost jen za dobu úpadku a devastace je nespravedlivá demagogie. Vyrostly tu zkušené dělnické kádry, konstruktéři…“
V závěru knihy Ransdorf cituje krédo jednoho ze zakladatelů KSČ J. B. Pecky a končí konstatováním: „K tomuto socialistickému snu našich předchůdců není co dodat. Snad jen to, že učiníme vše pro jeho naplnění.“
Ano, k tomu není co dodat. Obrázek ať si udělá každý sám.
