Informace se valí ze všech stran. Texty, obrázky, zážitky. Náš život se blíží pop-artu…
Sedím u počítače, hledám něco na internetu, soustředím se. V tom mi pípne esemeska. Když ji otvírám, na monitoru blikne Facebook. Určitě to nebude nic důležitého, ale radši se podívám. Najednou mi bleskne hlavou, že jsem včera neodpověděl na důležitý email. Rychle formuluji obsah sdělení, hlavně, abych adresáta uklidnil… Asi to znáte. Doba je hektická, musíme toho stihnout hodně – pracovního i soukromého. Hlavně na nic nezapomenout, neustále aktualizovat kalendář. Jak zpívají Chinaski – meeting, briefing, brainstorming…
Důležité je rychle číst a tak jsem se naučil rychločtení. Za pár minut proletím noviny a internet: Miloš Zeman s novou hláškou, mrtví v Sýrii, stagnující výroba škodovek, recenze na nový Hřebejkův film. Pestrá pop-artová mozaika. Některé ikony a titulky se opakují, jen v jiných odstínech jako Warholovy multiplikované objekty. Ty nejprovařenější se lépe ukládají do paměti, nadprahově i podprahově. O to jde. S tzv. seriózními zprávami o naši pozornost bojuje bulvár, charita, nadřízený se svými úkoly (při tom všem musíme ještě pracovat) a také známý, který nám chce sdělit zážitek z víkendového plachtění. Volá příbuzný, že zemřela teta. Chudák, byla už dlouho nemocná. V paměti přibyde datum pohřbu a nákup kytice. Na monitoru při tom kolotá aktuální dění ve sněmovně. Dostane vláda důvěru nebo nedostane? Dneska je to šrumec. Člověka to nutí rychle rozhodovat, rychle nakupovat, rychle jíst. O všem (důležitém) je třeba vědět, být in. Je to boj na mnoha frontách. Pohled na svět se stává klipovitým, zpravodajským – viděno z rychlíku. Všechny informace plují v jakémsi pytli kolem nás, z něhož vybíráme.
Někdy si připadám jako roztržitý yupee, kterého dokonale ztvárnil ve svých filmech Woody Allen. Když si sednu a otevřu beletristickou knížku, oči čtou rychle a povrchně, hledají pestrobarevné klipy. Tělo i mysl jsou nastaveny na výkon a chvíli trvá, než se přeorientuju. Když dlouho jen tak sedím a zahálím, mám pocit, že bych měl dělat něco smysluplného. Jde z toho rychlíku vystoupit?
Samozřejmě že jde. Jednak krátkodobě – odjet na dovolenou, relaxovat, nebo třeba založit rodinu. To přivede na jiné myšlenky. Anebo si říci konec, šlus. A vrátit se ze světa pop-artu do světa plochého realismu, naturalismu nebo imprese. Ale to se mi ještě nechce. Zatím nejsem tak starý, zvládnu to. Až to pak jednou přijde, tak to zapíchnu a budu číst beletrii. A nic se nestane…
